Kniha Hieronymus Colloredo--Mannsfeld, kterou právě držíte v ruce, nese podtitul Životní cesta rakousko-uherského námořního důstojníka. Životní cesta má v knize dva významy. Je jí myšlena životní pouť, jíž si napříč druhou polovinou 19. století a první polovinou století 20. Hieronymus Colloredo--Mannsfeld prošel, od dětství, dospívání, rodinný život, správu majetku, až po profesní dráhu. Tento příslušník významné aristokratické rodiny, patřící v habsburské monarchii k jedné z nejbohatších, se rozhodl pro kariéru námořního důstojníka, což nebylo ve vyšších kruzích a v jeho době zrovna obvyklé. Colloredo-Mannsfeld se tak zařadil mezi nemálo svých krajanů z českých zemí, kteří ať již mluvili česky, nebo německy, nebyli v prostředí jadranských přístavů a námořnictva ničím výjimečným. České země se v průběhu let staly lidským, technickým i finančním garantem úspěšné výstavby a řádného fungování k. u. k. Kriegsmarine a profesní kariéra Hieronyma Colloredo--Mannsfelda je toho zářným dokladem. Zároveň se knihou vine jako červená nit cesta, na niž se v roku 1900 vydal na jachtě Taormině spolu se dvěma přáteli do Karibiku a dále podél východního pobřeží Spojených států amerických. Z této námořní cesty se nám do dnešních dnů dochovaly unikátní zápisky, které život a uvažování námořníka přiblíží čtenářům více než cokoli jiného. -------------------------------------------------o autorech---------------------------------- Mgr. Jaromír Patočka, Ph.D., (nar. 1980) vystudoval na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze obor Historie a obor Moderní hospodářské a sociální dějiny. Od roku 2014 je archivářem v Archivu Národního technického muzea v Praze. V rámci hospodářských a sociálních dějin se zabývá vývojem velkostatku v českých zemích. Publikoval např. studii Velkostatek Křivoklát a fürstenberský majetek v Čechách na počátku 20. století. V monografii Firma Štěpař, Hanák a spol. a motocykly Ariel v Československu, vývoj do roku 1932 se věnuje druhému tematickému okruhu svého zájmu, který představují dějiny techniky. V současné době se věnuje vývoji rakousko-uherského válečného námořnictva, jež sleduje především s ohledem na jeho technický vývoj. Na toto téma napsal studii Zánik bitevní lodi SMS Szent István. ---------------------------------------------------------------- Druhý z autorů PhDr. Miloš Hořejš, Ph.D., (nar. 1976) vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se specializací na hospodářské a sociální dějiny 19. a 20. století. Dlouhodobě se věnuje dějinám vědy a techniky, hospodářským dějinám a dějinám architektury. Od roku 2002 působí v Národním technickém muzeu. Je autorem dvou monografií Protektorátní Praha jako německé město (Mladá fronta, 2013) a Zámek s vůní benzínu. Automobily a šlechta v českých zemích do roku 1945 (Mladá fronta, 2015). V několika svých odborných článcích se věnoval i problematice českých šlechtických rodů.
Info v pdfČtenář se ve dvou svazcích této řady, která volně navazuje na devítisvazkovou řadu „C. k. pionýrské vojsko“, opět seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů o pevnosti v popisech činnosti částí technického vojska staré c. k. armády zvaných sapéři, minéři a inženýři a především o jejich vzniku, počtech a organizaci. Úkolem sapérů, archaicky zvaných také průkopníci, bylo provádění zemních prací při dobývání a obraně pevností, úkolem minérů neboli archaicky podkopníků byla pevnostní minová válka čili používání podzemních min při dobývání a opatření proti minám nepřítele při obraně pevností, úkolem inženýrů bylo projektování pevností, řízení jejich dobývání a obrany a projekce jiných vojenských staveb. Čtenář se tak seznámí i s tou stránkou vojenských operací, která je většinou opomíjená, a zároveň s mnoha dalšími zajímavostmi pevnostní války, která je dnes již dávnou minulostí, ale ve vojenské historii českých zemí má své pevné místo, neboť v nich ležely tehdy nejvýznamnější pevnosti monarchie Terezín, Josefov, Hradec Králové a Olomouc. Popis je ukončen rokem 1851, kdy byly všechny tři výše uvedené druhy technického vojska sloučeny do jednotné ženijní zbraně. ------------------------------------------------------------- Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Pracoval v pražském IKEM, v současné době je v důchodu. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět, kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků. Expedice září 2023.
Čtenář se ve dvou svazcích této řady, která volně navazuje na devítisvazkovou řadu „C. k. pionýrské vojsko“, opět seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů o pevnosti v popisech činnosti částí technického vojska staré c. k. armády zvaných sapéři, minéři a inženýři a především o jejich vzniku, počtech a organizaci. Úkolem sapérů, archaicky zvaných také průkopníci, bylo provádění zemních prací při dobývání a obraně pevností, úkolem minérů neboli archaicky podkopníků byla pevnostní minová válka čili používání podzemních min při dobývání a opatření proti minám nepřítele při obraně pevností, úkolem inženýrů bylo projektování pevností, řízení jejich dobývání a obrany a projekce jiných vojenských staveb. Čtenář se tak seznámí i s tou stránkou vojenských operací, která je většinou opomíjená, a zároveň s mnoha dalšími zajímavostmi pevnostní války, která je dnes již dávnou minulostí, ale ve vojenské historii českých zemí má své pevné místo, neboť v nich ležely tehdy nejvýznamnější pevnosti monarchie Terezín, Josefov, Hradec Králové a Olomouc. Popis je ukončen rokem 1851, kdy byly všechny tři výše uvedené druhy technického vojska sloučeny do jednotné ženijní zbraně. ISBN: 978-80-88215-64-6, soubor 978-80-88215-67-7. ---------------------------------------------------------------------- Zdeněk Holub - Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Pracoval v pražském IKEM, v současné době je v důchodu. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět, kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků. ------------------------------------------------- Expedice 24. březen 2023.
Již osmou sbírku, tentokrát s verši roku 2022, nabízí autor M. A. Rek. Zvoní hrana roku, až rozezní úder poslední, a srdce jeho na kusy láme se, puká a rozpadá na minulost, co bylo, jen dnů řada co od zimy do zimy k sobě přilnuly v roce půldruhého srdce a jedné nuly. Rok vydání: 2023 (expedice únor 2023)
Info v pdfBásnířka užívající pseudonym Jane Naihai o sobě v medailonku na závěr knihy Když je v noci zima píše, že je obyčejná žena a nadšená čtenářka všech literárních žánrů. A skutečně, její poezie je svrchovaně ženská a opravdu „obyčejná“ v tom nejlepším slova smyslu. Píše totiž o těch nejobyčejnějších věcech, které jsou ale ty nejdůležitější - o kráse života, o lidech, které má ráda, o vztazích. o lásce. Protože když je v noci zima, nic nezahřeje lépe než blízký člověk - ale nacházení blízkých lidí je v životě to nejtěžší… Ilustrace - černobílé akty - jí k básním vytvořil „Kaštan“, kterého poznala na sociálních sítích, ale nikdy se s ním osobně nesetkala. Vyšlo v prosinci roku 2022 v nakladatelství Ares v edici Azyl.
Třesky plesky Řeknu vám, že je to dřina / snažit se by byla psina… Takto uvedl Martin Kinc, tehdy ještě občas používající pseudonym „Trapnobásník z Vysočiny“, svou sbírku Zpod klobouku. A v podobném duchu pokračoval i ve sbírce nové. Básničky jsou hravé, on sám by možná řekl „ulítlé“, občas pro mladistvé nevhodné, občas jenom hříčky pro potěšení, občas ale obsahující ironický šleh nebo politickou satiru. Stejně jako sbírka Zpod klobouku jsou i Třesky plesky doprovázeny „na míru šitými“ ilustracemi Lukáše Fibricha. Martin Kinc psal proto, aby se lidé bavili, aby se smáli. Bohužel jeho novým veršům se už smát nebudou. Jenom pár dnů poté, co dostal svou novou knihu vytištěnou do rukou, totiž od nás nečekaně a navždy odešel…
Kniha Mořští vlci na souši aneb jak nám uplavaly lodě tematicky navazuje na autorovu první knihu Námořnická kuchařka. Přináší čtenářům vzpomínky na příběhy, které autor sám prožil, anebo mu je vyprávěli kolegové námořníci… Čtenáři mají možnost nahlédnout nejen do života na širém moři, ale i do duše námořníka.
Knížka psaná s hlubokou znalostí prostředí námořních lodí, na kterých se autor plavil, přináší vtipné, humorné líčení pracovních zážitků, návštěv přístavů i nejrůznějších příhod, spojených se životem na moři. Stejně jako ve všech profesích v továrnách, podnicích, úřadech a dalších místech pracují lidé různého vzdělání, věku, povahy, národnosti a vyznání, nebylo tomu jinak ani mezi námořníky. „Při každodenním vykonávání našeho námořního řemesla jsem poznal, že na naše povolání je potřeba nahlížet s velkým respektem a úctou. Snad právě proto jsem sebral dostatek odvahy a sil tuto knihu napsat,“ říká Jaroslav Šimon. --------------------------------------------------------------------------------- Jaroslav Šimon - Narodil se v Kolíně 19. listopadu 1954. Vyrůstal v rodině truhláře a kožešnice spolu se čtyřmi sourozenci. Blízkost vody - řeky Labe - měla zřejmě vliv na jeho dětské záliby. Kromě sportu se věnoval lodnímu modelářství, se kterým se zúčastnil dvou mistrovství republiky, což bylo jeho největším dětským úspěchem. V roce 1970 nastoupil do středního odborného učiliště VCHZ Synthesia Pardubice do učení v oboru provozní zámečník a po jeho ukončení do dílen hlavního mechanika v Lučebních závodech v Kolíně. Zde pracoval až do roku 1978, kdy přestoupil k novému zaměstnavateli - Československé námořní plavbě. Na československých lodích se vypracoval do funkce staršího námořníka. V roce 1981 se oženil a společně s manželkou vychovali dvě dcery. V roce 1989 požádal ČNP o přerušení pracovního poměru a nastoupil dočasně do pracovního poměru na úpravnu vody v Kolíně. Protože Československá námořní plavba ukončila činnost, z dočasného zaměstnání se později stalo trvalé, a to na dobu třiceti let. Jak říká, jeho život se odehrával a nadále odehrává u vody. Dnes jako důchodce pomáhá s výchovou čtyř vnoučat. ------------------------------------------------------------------------------- Nakladatel: Mare-Czech, 2022
ISBN 978-80-88215-73-8, soubor Vorařský rod Husů z Hladné: 978-80-86930-24-4 ------------------------------------------------------------------- Anna Husová, dcera Vojtěcha Husy a sestra Václava Husy, po několik desetiletí sbírá a dokumentuje fotografie vorařství, spravuje rodinné kroniky a alba. S láskou vzpomíná na své rodiče, na svého milovaného strýce Josefa a na své prarodiče. Také na pana Václava Seidla, který v době jejího dětství a dospívání z Prahy jezdil na Hladnou (malá plavecká osada u Albrechtic nad Vltavou) jako letní host a fotografoval život na vodě a kolem vody. A tak má rodina Husů v archivu mnoho originálních fotografií. V knize „Vzpomínky nezatopené“ se přeneseme v čase a budeme sledovat život u řeky Vltavy na Hladné v jednotlivých ročních obdobích, všímat si radostí i starostí lidí, které spojovala láska k řece a k přírodě. A tak se ocitneme na vazišti vorů a pak hned na přívozu nebo se budeme procházet po vltavských stráních a zadíváme se na nespoutanou „starou řeku“. Vzpomínky plynou jak barevný film… Nakladatel: Mare-Czech v koedici s Anitou Crkalovou - Vorařství nejen na Hladné. Vydáno v únoru 2024 ---------------------------------------------------------------------- Anna Husová, MUDr. (1938), dcera Vojtěcha Husy a sestra Václava Husy, donedávna nejstaršího voraře v Čechách. Autorka textů o vorařství a životě kolem vody, pečlivá kronikářka rodu Husových. Od roku 1995 pořádala na Hladné setkávání rodáků a lidí od vody s názvem „Anenské pouti“, jejichž smyslem bylo „putování“ do vzpomínek na starou řeku a propojování lidí od vody. Žije v Praze, ale nejraději pobývá na chatě Anička na Hladné, nedaleko místa, kde se v chalupě u řeky narodila a vyrůstala. Děti Anny Husové - Ing. Václav Husa a PhDr. Anna (Anita) Crkalová - spravují webové stránky o vorařství www.vorarstvi.cz a jsou členy spolku VLTAVAN Davle. Podporují udržení tradice vorařství.
ISBN 978-80-88215-72-1, soubor Vorařský rod Husů z Hladné: 978-80-86930-24-4 ------------------------------------------------------------------ Kniha z ediční řady VORAŘSKÝ ROD HUSŮ Z HLADNÉ se věnuje popisu stoleté historie čtyř generací plavecké rodiny Husů. Od roku 1860, kdy Jan Husa koupil na Hladné č.22 chalupu u řeky a stal se plavcem, po rok 1960, kdy napuštěním Orlické přehrady voroplavba na Vltavě skončila. Tím však nekončí tradice vorařství. K tomu přispěl výraznou měrou Václav Husa (1930-2021), donedávna nejstarší vorař v Čechách, pravnuk Jana Husy z Hladné. Publikace dále obsahuje informace o plavecké osadě Hladná u Albrechtic nad Vltavou a zahrnuje kapitoly o umění a řemesle vorařském (jak se stavěly vorové prameny a jaký byl život plavců). Součástí publikace je i plavecký slovníček, protože plavci používali mnoho slov specifických pro toto řemeslo. Knihu sepsaly Anna Husová se svou dcerou Anitou Crkalovou na památku všem svým předkům a lidem od vody. Nakladatel: Mare-Czech v koedici s Anitou Crkalovou - Vorařství nejen na Hladné, 2022 ----------------------------------------------------------------------- Anna Husová, MUDr. (1938), dcera Vojtěcha Husy a sestra Václava Husy, donedávna nejstaršího voraře v Čechách. Autorka textů o vorařství a životě kolem vody, pečlivá kronikářka rodu Husových. Od roku 1995 pořádala na Hladné setkávání rodáků a lidí od vody s názvem „Anenské pouti“, jejichž smyslem bylo „putování“ do vzpomínek na starou řeku a propojování lidí od vody. Žije v Praze, ale nejraději pobývá na chatě Anička na Hladné, nedaleko místa, kde se v chalupě u řeky narodila a vyrůstala. Děti Anny Husové - Ing. Václav Husa a PhDr. Anna (Anita) Crkalová - spravují webové stránky o vorařství www.vorarstvi.cz a jsou členy spolku VLTAVAN Davle. Podporují udržení tradice vorařství. ---------------------------------------------------------------------------------- Anna (Anita) Crkalová, PhDr., (1969), rozená Anna Husová, dcera Anny Husové (a také vnučka Anny Husové), neteř Václava Husy, posledního voraře v Čechách. Se svým bratrem Václavem Husou tvoří webové stránky VORAŘSTVÍ NEJEN NA HLADNÉ www.vorarstvi.cz, je členkou Vltavanu Davle. Na Hladné v dětství trávila prázdniny a víkendy, stále se tam ráda vrací. Její láskou jsou řeky, moře, lodě. K tomu ji přivedly rodové kořeny a vyprávění dědy, strejdy a maminky o řece Vltavě a životě kolem ní. Jejím záměrem je podpořit uchování tradice vorařství, systematicky zdokumentovat tuto oblast a předávat nejen informace, ale především hodnoty a pocity, které spojovaly a spojují „lidi od vody“.