• Titul: Elektrické lokomotivy řady E 499.0 (3)
• Autor: Raab Ivo
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-32-8
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 141
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Třetí svazek " Bobin" obsahuje provozními osudy lokomotiv sérií 12E4, 12E5 a 12E6 včetně dodatečných poznámek k dílu 1, a tím i 50 letou historii jejich výroby a provozu. Váz., A4, 168 str., 141 čb. a 186 bar. fotografií a reprodukcí ISBN 80-86116-32-8

• Titul: Kuchařem na lodích československé námořní plavby – kniha III. Smutnej konec jedný epochy
• Autor: Pavel Braňka
• ISBN/kód: 978-80-86930-36-7
• Edice/oddělení: M-C - Lodě v české minulosti
• Vazba: brožovaná
• Formát: 150 x 220
• Počet stránek: 168
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2014

Váženej čtenáři, vítej na stránkách vzpomínání na šťastný léta mýho života. Po úspěšným vydání první knihy, rozsáhlýho historickýho románu z doby napoleonský éry, sem se rozhod položit na papír vzpomínky na svůj, vpravdě dost nevšední život. Tedy, aspoň jeho podstatnou část. Předesílám laskavýmu čtenáři, že je kniha psaná v nespisovný češtině a v námořnickým slangu. Pro drsnej život námořníka se uhlazenej jazyk jaksi příliš nehodí. Jako lodní kuchař dnes už dávno neexistující Československé námořní plavby sem na moři strávil dlouhý léta a byl bych tam setrval až do důchodu, nebejt divoký privatizace v porevolučním chaosu. Díky týhle privatizaci, který v podstatě rozuměli jenom ti, co o ní rozhodli a organizovali ji, přešel pojednou jeden z nejúspěšnějších československejch podniků do soukromýho vlastnictví podvodníka, obratně dirigovanýho tehdejšíma politickejma veličinama a špičkama bývalou státní bezpečností. Záhy na to byly lodě rozprodány cizím rejdařům a naše vlajka zmizela z moří a oceánů. Navždycky po třiceti šesti letech. Byl to podvod jako Brno, šlo o miliardy. No nic, je to pryč. Rozhod jsem se sepsat tuto knihu vzpomínek. Mám důvody se domnívat, že by laskavýho čtenáře vyprávění, proložený fotografiemi z mojí sbírky mohlo zaujmout. Těch zemí bylo přes sedum desítek. Jsme jedna z mála zemí na světě, který nemaj moře, z čehož je velice pravděpodobný, že má českej suchozemec vo námořničině dost zkreslený představy. Absence moře v naší krásný zemi je zatracená škoda. Moře nelze nemilovat. Stejně jako ženy, který mi někdy svejma vlastnostma moře silně připomínají. Je silný a nezkrotný, bouřlivý, divoký a svárlivý, nepoddajný, ale taky krásný, dokáže okouzlit a pohladit po duši, lahodí voku a dokážete na něj, stejně jako na krásnou ženu, čumět celý hodiny. A stejně jako se ženou, když už ji máte po několika dnech dost a zatoužíte po společnosti kámošů a hospůdce, nepřijde-li druhý den, postrádate ji. Jsou to moje životní příběhy, ale taky mužů, námořníků, se kterejma sem měl co do činění. Kniha by mohla bejt pro některý jedince i poučením, zejména pro nastupující mladou generaci. Učte se jazykům a cestujte po světě, máte-li k tomu příležitost. Avšak mohu-li doporučit, nevěnujte příliš času vosvědčenejm turistickejm trasám a destinacím. To všechno znáte z televize nebo si to najdete na netu. Děte se radějc podívat do míst, kde žijou lidi. Poznejte, jak žijou, co říkaj a co si myslej. Stanete se bohatšími na zážitky a vzpomínky, který vám na rozdíl vod peněz nikdo neveme. Naučíte se bejt tolerantnějšíma k jinejm národům a rasám. Dost možná i přestanete přesvědčovat sami sebe vo nadřazenosti bílý rasy. A taky možná budete hrdý na to, že jste Češi. Ne proto, že bysme byli něco extrovního, ale možná proto, že když na to hrdí nebudete, stejně zůstanete Čechama, ať se děje, co chce. Tak aspoň buďte hrdí bez ohledu na to, jak to právě v naší zemi vypadá. Velice často, když sem se i v těch nejvzdálenějších koutech světa setkal s českým výrobkem, neopomněl sem zdůraznit, že to je od nás, z Československa. Například řidičovi naší tramvaje v New Orleans a tvářil sem se přitom, jako bych ji sám vymyslel a sestrojil. Nebo prodavačovi v Kuvajtu, když sem v jeho krámu viděl elektrohodiny Křižík. Ale dosti už toho tlachání. Poďme na věc. Ale jak začít? Nejlíp asi bude vod začátku. No jo, to se lehko řekne, ale kde ho hledat. Možná... na začátku toho všeho bylo bezesporu moře. Povězme si něco krátce vo moři a pak se poďme juknout, kde sem se s ním prvně setkal. Kniha je rozdělená do kapitol ve třech vydáních. Jedna loď, jedna kapitola. Existujou však výjimky, že? Tuším jedna, maximálně dvě. Každá kapitola začíná anekdotou z námořního prostředí. To jen tak pro zpestření. Na konci každý kapitoly pak čtenář nalezne vobrázek lodi, dobu a datum nalodění, jakož i seznam navštívenejch přístavů a dobu v nich strávenou. O autorovi: Pavel Braňka (nar. 1955), vyučil se kuchařem v Poděbradech. Po vojně začal pracovat u Československé námořní plavby a v roce 1976 nastoupil jako III. kuchař na loď MÍR. Celkově sloužil na jednadvaceti lodích. Ženatý od roku 1980, službu na sedm let přerušil v roce 1983, kdy se mu narodil první syn. Po narození druhého syna se na moře v roce 1990 vrátil. S loděmi se rozloučil v roce 2003. Žil rok v Německu (1993) a v USA (1999-2000). Od roku 2004 žije trvale ve Velké Británii, kde je šéfkuchařem v hotelu. V roce 2010 mu vyšel rozsáhlý historický román „Maršál Ney“. Vyšlo v roce 2014 v edici Lodě v české minulosti.

• Titul: Elektrické vozy EMU 49.0
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-35-2
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 168
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Monografie popisuje historii vzniku, vývoje a technickou stránku provozu tatranských železnic, životopisy jednotlivých vozů této řady a postupný vývoj depa Poprad. 1. vydání, vázaná, 168 str., 213 čb. a 62 bar. fotografií, 9 výkresů, 5 map a 2 samostatné přílohy ISBN 80-86116-35-2

• Titul: Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je
• Autor: Miroslav Hubert
• ISBN/kód: 978-80-86930-33-6
• Edice/oddělení: M-C - Lodě v české minulosti
• Vazba: brožovaná
• Formát: 195 x 220
• Počet stránek: 180
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2012

Titul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu „ahoj“, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím. „Mám rád tu řeku“ – tak nazval spisovatel Ota Pavel jednu ze svých půvabných povídek. Není sice zřejmé, zda tou řekou mínil Berounku, Vltavu nad Prahou nebo Lužnici, a také to není důležité. Měl rád všechny, protože na jejich březích byl šťastný. Byl tam klid a mír, kolem líbezné údolí a občas vytáhl z řeky nějakou tu rybu. Totéž by cítil a řekl mnohý Pražan o Vltavě v Praze, i když jistě z jiných důvodů a snad i proto, že se to jaksi tradičně patří. Ptal jsem se jedné staré Pražanky, proč má vlastně Vltavu ráda. A odpověděla stejně – protože na ní, či u ní, byla šťastná. Jako dítě chodila s tatínkem na vltavské nábřeží krmit racky, jako dívka se chodila v létě do Vltavy koupat a v zimě na ni bruslit, jako dospělá jezdila s „partou“ parníkem na výlety a pak ještě řadu let na společenské a taneční plavby, pořádané podnikem, kde byla zaměstnána. Někdo jiný by zase řekl, že byl šťastný, když jezdil se svou dívkou po Vltavě na lodičce z půjčovny, že měl na Vltavě kánoi nebo jiné plavidlo, nebo konečně, už jako starý, že rád vysedával na lavičce na nábřeží, díval se na hemžení lidí na přístavištích parníků a přes Vltavu na Petřín a Hradčany. Takovými a jistě i jinými vzpomínkami a citovými pouty byl leckterý Pražan spjat se svou řekou. Otázkou také je, zda měli Vltavu rádi také ti, kteří z ní žili, pro které byla Vltava „živitelkou“. Ale rád věřím, že vztah plavců na vorech a lodích, pískařů a ledařů, majitelů dřevařských ohrad a štípačů palivového dříví a vůbec všech obyvatel pražského Podskalí a Františku k Vltavě byl citovější, než byl vztah pražských dělníků k továrnám, které jim poskytovaly obživu. A stejně tak i pracovníků četných pražských náplavek, loděnic a přístavů. A chci doufat, že řeku, která je živí, mají rádi také zaměstnanci nynějších četných plavebních podniků. Láskyplný až romantický vztah k Vltavě neměli Pražané samozřejmě ani odjakživa, ani vždy. Kdo by také měl rád jakoukoli vodu, když mu zaplaví sklepy, přízemí a někdy i první patro jeho domu či jeho byt? A to nejen párkrát za život, ale před postavením přehrad na Vltavě velmi často. A navíc, velká voda mnohé připravila o živobytí tím, že odnesla z ohrad naskládané dříví a strhala vory i lodě. Někdy poničila i starobylý kamenný most, kdysi jedinou spojnici pražských měst. Přečetné povodně se zapsaly neblaze do historie Prahy. Kdysi skutečná a opěvovaná láska Pražanů a vůbec Čechů k Vltavě zmizela asi nenávratně v říši národních mýtů a legend. K Vltavě jich pár přijde právě jenom aby krmili labutě, kachny a racky nebo se prošli se psem. Ale těm, kteří milují řeku a pohledy na její břehy, se od srpna 2008 přece jen naskytla možnost prohloubit a rozšířit své zážitky. Je to projížďka dvěma novými přívozy (P 4 a P 5) mezi vltavskými břehy v trvání až dvaceti minut za cenu jízdenky na tramvaj. Dík za tuto možnost městu i provozovateli přívozů! A pro své staré zaměstnance, členy pražského Vltavanu a o plavbu nějak zasloužilé občany pořádá Pražská paroplavební společnost výlet parníkem pod Slapskou přehradu každoročně ke dnům zahájení a ukončení plavební sezony. Také jí patří za to náš dík. Účelem naší knížky není ale naříkat nad tím, co nenávratně odnesly společenské a ekonomické změny a technický pokrok, ale zachytit plavidla a podniky, některá zařízení a konečně i sporty, které vázaly kdysi a váží v současnosti Prahu a Pražany k jejich řece. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.

• Titul: Elektrické vozy EMU 89.0
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-36-0
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 248
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Elektrické vozy EMU 89.0 Vladislav Borek Druhý díl volně navazuje na předchozí monografii. Zabývá se důkladně vznikem, konstrukcí, výrobou a provozem této řady , ale i ukončením provozu v barvách ČSD. 1. vydání, vázaná, 248 str., 159 čb. a 181 bar fotografií a 48 výkresů ISBN 80-86116-36-0

• Titul: Strašidla domácí
• Autor: ilustrace Matouš Přikryl, texty Eva a Vladimír Přikrylovi
• ISBN/kód: 978-80-86930-32-9
• Edice/oddělení: M-C - Mimo edice
• Vazba: kroužková
• Formát: 130 x 145
• Počet stránek: 20
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

Knížečka je malým průvodcem pro děti o domácích strašidlech. Na dvaceti stranách najdete celkem devět strašidel – Hračkobral, Noční můra, Čertík, Hasič Emil, Kat, Kuňák, Mucha, Upír, Vodník..

• Titul: Labsko-vltavská plavba XVII
• Autor: kolektiv autorů
• ISBN/kód: 978-80-86930-31-2
• Edice/oddělení: M-C - Labsko-vltavská plavba
• Vazba: V1
• Formát: 150 x 210
• Počet stránek: 64
• Nakladatelství: Mare-Czech, Spolek přátel plavby
• Rok Vydání: 2011

Sborník obsahuje tyto příspěvky: Pavel Balcar, Lubomír Melen – Vlečný nákladní člun 725 t ČPSL/ČSPLO a ČSPO; Luboš Šebrle – Jak se jezdilo samotíží; Pavel Křesťan – Motorové nákladní lodě typu MN 5308 (BM 500); Zdeněk Davídek, Vladimír Špaček – Botely na Vltavě v Praze; Miroslav Hubert – Stará vltavská plavba na obraze C. R. Crolla z roku 1841; Jan Valchář – O voroplavbě posázavské. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2010 a seznam členů v roce 2011. Více o sborníku včetně ukázek najdete na adrese: http://www.mare-czech.cz/naklweb/knihovna/LVP17.pdf. Vyšlo v roce 2011 v řadě Labsko-vltavská plavba.

• Titul: Parní lokomotivy řady 399.0
• Autor: Radko Friml
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-46-
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 224
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 2000

Škodovy závody v Plzni vyrobily v roce 1939 šest dvojčitých tříspřežních lokomotiv (později zvané "Litevky"), které byly vrcholem škodovácké konstrukční dílny. Lokomotivy určené pro Kaunas v Litvě měli pohnutý osud. Nejprve nedošlo k jejich nasazení v Litvě a proto byly odprodány BMB-ČMD, kde byly zeřazeny do záloh. Vzhledem k jejich váze a vysokým nárokům na strojvůdce i topiče byly již v 60. letech odstaveny. 1. vydání, Váz., A4, 224 stran, 198 čb. a 61 barevných fotografií, 85 výkresů a 1 volná příloha ISBN 80-86116-46-4

• Titul: Sebevražedné čluny
• Autor: Ivo Pejčoch
• ISBN/kód: 978-80-86930-30-5
• Edice/oddělení: M-C - Mimo edice
• Vazba: brožovaná
• Formát: 150 x 220
• Počet stránek: 86
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

V letech první světové války se objevila myšlenka, která oprášila starou technologii zápalných či výbušných lodí a člunů, jež byly v minulých století vypouštěny proti kotvištím nepřítele, přehradám blokujícím přístup k přístavům nebo říčním cestám. Konstruktéři v několika zemích si uvědomili, že spalovací motor jim dává možnosti, o jakých si mohli nechat jejich předci jenom zdát. Malý rychlý člun vybavený silnou výbušnou hlavicí dokázal poškodit či dokonce potopit i velkou válečnou loď. Jeho výroba přitom nepotřebovala větší množství stavebních normohodin a nespolykala nijak značné finanční prostředky. Relativně levná a snadno vyrobitelná zbraň však měla jiná úskalí. Vzhledem k nevelkým rozměrům ji bylo nutné skrytě dopravit co nejblíže místa útoku, protože na dlouhé plavby po rozbouřeném moři nebyla konstruována. Zvláště riskantní byla sama akce, k navedení na cíl se používalo několik systémů, většinou však alespoň v první fázi bylo třeba manuální navedení. Pilot musel ve vysoké rychlosti zaměřit cíl a potom své plavidlo opustit, což bylo samo o sobě velice nebezpečné. K tomu se přičítala hrozba střelby z napadené lodi nebo obrany přístavu, rovněž silná exploze mohla pilota ve vodě smrtelně zranit. Přesto se explozivní čluny začaly vyrábět a především v letech druhé světové války získaly proslulost a vzbuzovaly obavy mezi námořníky bránícími válečné základny. To byl ostatně významný sekundární efekt nasazení jak výbušných člunů, tak miniponorek. Protivník totiž musel k obraně před těmito levnými prostředky nasadit zpravidla mnohem větší a nesrovnatelně nákladnější síly. Jen sama existence miniaturních námořních zbraní a možnost jejich náhlého úderu tedy pomáhala odčerpávat lidské i ekonomické zdroje nepřítele, který by jinak mohl strážní lodě, mužstvo i patrolující letouny nasadit jinde. Často lze narazit na názor, že například nasazení německých „jednomužových“ pilotovaných torpéd Neger a Marder skončilo fiaskem, neboť dosáhly jen málo úspěchů a ztráty měly přitom vysoké. To samé se tvrdívá i o výbušných člunech. Pokud ovšem poměříme náklady na jejich výrobu a provoz i počet padlých mužů, s tím, co proti nim museli Spojenci nasadit, vidíme, že se jedná o nesrovnatelná čísla. Lapidárně lze konstatovat, že velké množství vojáků, jež bylo nutné nasadit na obranu před miniaturními námořními zbraněmi, by jinde na frontě dokázalo pobít mnohem větší počet příslušníků německých ozbrojených sil. Právě v tomto taktickém i ekonomickém nepoměru musíme spatřovat největší přínos miniponorek a výbušných člunů, ať je nasadila jakákoliv strana. Pokud odmyslíme různé použité technologie nebo pohonné systémy a způsoby nasazení, lze explozivní čluny v zásadě rozdělit do dvou kategorií. U většiny z nich se předpokládalo, i když někdy spíše v teoretické rovině, že pilot dokáže opustit plavidlo před zasažením cíle a zachrání si život. Japonsko v letech druhé světové války ale vytvořilo námořní obdobu Kamikadze, muže, kteří zahynuli spolu se svým člunem, když jej vedli na cíl až do okamžiku výbuchu. Tak jako vznikla sebevražedná pilotovaná torpéda Kaiten, byly stavěny i hladinové sebedestrukční čluny, u nichž se rovněž s přežitím pilota nepočítalo. Téma zahrnuje i německý typ z první světové války, jako jediný dálkově ovládaný po celou dobu plavby. Vzhledem ke způsobu nasazení však i on do zvoleného tématu patří. Publikace svým názvem Sebevražedné čluny evokuje skutečnost, že v každém případě představovalo nasazení explozivních plavidel vysoké riziko smrti; ztráty mezi jejich piloty byly opravdu enormní. Z tohoto pohledu lze eufemisticky označit každý z nich za sebevražedný. Ať bojovali na jakékoliv straně, byli jejich piloti vybíráni z fyzicky i psychicky nejzdatnějších adeptů a účast na akci vyžadovala ohromné odhodlání. Text je řazen do kapitol o konkrétních státech, v nichž jsou chronologicky popisovány jednotlivé konstrukce i historie jejich bojového nasazení. Pro přehlednost jsou v kapitole o dané zemi zmíněny čluny z první i druhé světové války pohromadě. V publikaci používám výhradně fyzikálních jednotek, které jsou pro práce tohoto druhu obvyklé v evropském prostředí, i když zcela neodpovídají mezinárodní soustavě SI. Místo kilowattů jsou tedy používány tradiční koňské síly (někteří autoři užívají zkrácený termín koně), rychlost se udává v uzlech (jedna námořní míle za hodinu), vzdálenosti v námořních mílích (1852 metrů). Ráži lehčích zbraní ale píši zásadně v milimetrech, i když se v současné době začíná prosazovat i v českém prostředí palcová terminologie. Domnívám se však, že běžnému čtenáři je bližší údaj 11,43 milimetru než 0,45 palce, a to se jedná o vůbec nejznámější americký kalibr, u dalších je orientace ještě horší. Explozivní hladinové prostředky vyvinuté po druhé světové válce již neuvádím, vzhledem k tomu, že zpravidla měly jiný charakter než téma této publikace. O autorovi: PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D. (1962) vystudoval obor historie se zaměřením na nejnovější české dějiny na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor odborného historického měsíčníku HaPM, od roku 2007 je vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Mezi oblasti jeho odborného zájmu patří dějiny obrněné techniky a válečných lodí, problematika české krajní pravice období první republiky a protektorátu, dále témata útěků za železnou oponu, politických perzekucí padesátých let a třetího odboje. Je autorem třiceti knih a více než tří set článků v odborných periodicích. Vedle knih z řad Obrněná technika a Válečné lodě je autorem publikací Němečtí korzáři (Praha 2006), Tanky Praga (Cheb 2007), Hrdinové železné opony (Cheb 2008), Útěky za železnou oponu (Cheb 2009), Armády českých politiků (Cheb 2009) a dalších. Kromě toho je spoluautorem řady výstav s historickou tématikou a pravidelným účastníkem vědeckých konferencí. Vyšlo v roce 2011.

• Titul: Parní lokomotivy řady 475.0, 476.1 a 477.0 ( 1)
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-56-3
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 388
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Vladislav Borek Poznatky z konstrukce a výroby lokomotiv konstrukční řady 475.0 byly využity při přípravě nových řad 476.1 a 477.0, lidově nazývané " Papoušci". Tyto lokomotivy se na rozdíl od své předchůdkyně objevily v provozu až v 50. letech minulého století. Šťastně zvolené technické parametry pomohly k mnohem širšímu využití strojů, než bylo původně plánováno. Jejich využití pro těžké osobní vlaky v okolí velkých aglomerací se během krátké doby změnilo. Postupně byly lokomotivy nasazovány do rychlíkových souprav i nákladních vlaků. Svou spolehlivostí a výkonem si získaly oprávněně uznání již ve své době. První díl monografie je věnován zejména řadě 475.001 a její provozní i dílenské historii. Zajímavé je i porovnání našich velkých tendrových lokomotiv s podobnými řadami v Evropě. Poslední část knihy přináší životopisy lokomotiv 475.101 až 38. Váz., A4, 388 stran, 630 reprodukcí, barevných a černobílých fotografií,