Závěrečná poetické „punkové trilogie“ tak trochu klame tělem. Přes pesimistické vročení – kratičké příběhy o hledání barev, zvuků a vůní i tam, kde už nejsou... a nebyly – sbírka hraje barvami (autor si úmyslně jako obrazový doprovod zvolil fotografie streetartu) a tomu, kdo chce slyšet, zní i hudbou, jež je pro básníka věčnou inspirací. Na čtenáři pak je se rozhodnout, zda karneval se vší svou opulentností pestrobarevných skvrn, tance a smíchu, je příležitostí k veselí, nebo naopak ke smutku. I přes veškerou melancholičnost, která se v textech skrývá, ale stále pro všechny příběhy (Mauser de Vader o svých textech nerad hovoří jako o básních a o sobě jako o básníkovi) platí motto první sbírky (3. nástupiště) – Naděje je.
Ve Sborníku 2023 najdete příspěvky – Ing. Jiří Mareš: Historie změn pojmenování-označování plavidel podniku ČSPLO, aneb kam se rozplynula jedna z největších říčních flotil středoevropského rejdařství; Ing. Martin Klein: Vodní cesta Rýn-Mohan-Dunaj, plavební kanál Mohan-Dunaj; Redakční rada: R. I. P, Dipl. Ing.-Chem. Johannes Hirsch; Redakční rada: Vzpomínka na emeritního kapitána Theodora Grötschla. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2022 a seznam členů v roce 2023. V nakladatelství Mare-Czech vydal v roce 2023 Spolek přátel plavby v Děčíně.
Mimořádně čtivé reportáže z cest sepsané redaktorem Prager Tagbattu Maxem Hellerem (1878–1942), dávají nahlédnout do historie baťovské námořní plavby. Dobový text je nově doplněn o kapitolu věnovanou fenoménu meziválečné československé námořní plavby a blok faktografických údajů k osudům baťovských lodí a jejich posádek.
Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie, pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805–1873) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první Československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z roku 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby... Ve čtvrté části tohoto lexikonu přinášíme údaje o symbolech vodosportovních klubů, které byly povoleny po vzniku Československa v letech 1926 až 1936. Publikace vyšla v září 2023 v edici Lodní symbolika. Kresby Petr Exner.
Druhé, upravené a rozšířené, vydání. Publikace je doslovným přepisem kroniky, kterou autoři - bratři Vojtěch Husa (1908-1997) a Josef Husa (1899-1981) nazvali „Paměti a vzpomínky na plavbu a co s ní souviselo“. Psali ji od 60. let 20. století, kdy voroplavba na Vltavě výstavbou Orlické přehrady skončila. Vojtěch Husa ji dopisoval v 80. letech. Publikace popisuje voroplavbu na řece Vltavě a jejích přítocích, stavbu vorových pramenů a obchodní záležitosti voroplavby. Autoři vzpomínají na příběhy ze života plavců, včetně popisu nehod a úskalí (rizik) voroplavby. Shrnují své dlouholeté zkušenosti s voroplavbou. Kniha je doplněna ukázkami rukopisu a mnoha fotografiemi z archivu rodiny Husových. Čtení autenticky zaznamenaných pamětí zkušených vrátných (vůdců vorů - držitelů licencí /“patentů“ na určité úseky vodní cesty) a plavců (vorařů) čtenáře přenese v čase a uvede do reality obdivuhodného řemesla vorařství. Uvědomíme si, jak rozsáhlé znalosti a zkušenosti voroplavba vyžadovala a jak velkou sílu (fyzickou i psychickou), respekt, zodpovědnost, sehranost v týmu a mnoho dalšího museli plavci mít. Nakladatel: Mare-Czech v koedici s Anitou Crkalovou - Vorařství nejen na Hladné, 2022 Vojtěch Husa (1908-1997) byl plavcem a také vrátným, tj. vůdcem vorů s licencí na Lužnici, Nežárce a Vltavě z Vyššího Brodu až do Prahy. Založil a vybudoval prosperující firmu „Obchod dřívím a voroplavba“. Často ploul vory se svým starším bratrem Josefem. Se svou rodinou (manželkou Annou a dětmi Václavem, Miroslavem a Annou) žil na Hladné v domě č.22, který koupil jeho děda Jan Husa, zakladatel plaveckého rodu. Tuto původní chalupu Vojtěch Husa přestavěl na vilu, bohužel brzy poté musel být dům zbourán z důvodu napuštění Orlické přehrady. Po skončení voroplavby pracoval jako lodník na parníku na Orlické přehradě. Pro zachování tradice vorařství vytvořil modely vorových pramenů a sepsal kroniky vorařství a se svým starším bratrem Josefem „Paměti a vzpomínky na plavbu a co s ní souviselo“. Jeho syn Václav (1930-2021) se stal nadšeným propagátorem vorařství, byl často nazýván „posledním vorařem v Čechách“ a udivoval podrobnými znalostmi nejen z oblasti vorařství. Dcera Vojtěcha Husy Anna Husová je pečlivou kronikářkou rodu Husů a autorkou mnoha textů o vorařství a vzpomínek na život kolem vody. Téměř 20 let pořádala „Anenské pouti“ - setkávání rodáků a lidí „od vody“ na Hladné. Josef Husa (1899-1981) byl starším bratrem Vojtěcha Husy a vynikajícím mezinárodním vrátným s patentem na Vltavu v celém toku i s přítoky: Lužnice, Malše, Otava a Labe od Mělníka do německého města Riesa. Josef Husa byl jedním z mála mezinárodních vrátných v naší republice, stal se jím dokonce už ve svých 30 letech. Proslul svou vynikající pamětí, mimořádnou fyzickou zdatností, encyklopedickými znalostmi historie a úžasnou schopností vyprávět příběhy ze života nejen na řece. Byl označován jako „muž se zázračnou pamětí“. Spolu se svým mladším bratrem Vojtěchem sepisovali „Paměti a vzpomínky na plavbu a co s ní souviselo.“ Dokonce ještě v roce 1981 (ve svých 82 letech) se účastnil stavby ukázkového vorového pramene a jeho plavby do Týna nad Vltavou. Druhé vydání červen 2023
Knihy o českých námořnících v beletrii i odborné literatuře vychází poměrně pravidelně, nicméně téma mořeplavců českého původu je tak široké, že komplexní zpracování není v silách jedince ani jedné knihy. Kolektiv autorů proto vytvořil jakýsi náhled, který vykresluje osudy několika českých námořníků v různých časových obdobích od středověkých poutníků do Svaté země přes Maltézské rytíře, vystěhovalce do Ameriky, polární výpravy, obě světové války až k citlivé sondě do duší důstojníků a námořníků československé obchodní plavby. Jednotlivé texty doprovází obrazová dokumentace, mnohdy zatím nepublikovaná, která dosud zahálela v příšeří rodinných archívů či v depozitářích státních institucí. . -------------------------------------------------------------------- Z obsahu: Alois Bělota - Češi na vlnách oceánů; Vlastimil Pažourek - Admirál z údolí Jílovského potoka;Roman Košák - Polárníci ze srdce Evropy; Boleslav Trojan - Z Brém do New Yorku; Václav Milfait (překlad ) - Přepadení vědecké výpravy J. V. Lodi „Albatros“ na ostrově Guadalcanal; Alois Bělota, Martin Slavík - Smolný den jedné lodi; Josef Stahl - Můj otec námořník; Michal Plavec - České stopy v rakousko-uherském námořním letectvu (1911-1918); Alois Bělota - Rod námořníků a železničářů; Josef Holub - Trocha námořní historie… nikoho nezabije; Tomáš Ostruzska - Co vím o vojákování mého táty, Otto Ostruszky; Lenka Krátká - Když byli na lodi, těšili se domů,když byli doma, pořád se na podniku ptali, kdy už půjdou zase na moře; Vlastimil Pažourek - Doslov - České námořní příběhy aneb Námořníci z Čech.
Kniha Hieronymus Colloredo--Mannsfeld, kterou právě držíte v ruce, nese podtitul Životní cesta rakousko-uherského námořního důstojníka. Životní cesta má v knize dva významy. Je jí myšlena životní pouť, jíž si napříč druhou polovinou 19. století a první polovinou století 20. Hieronymus Colloredo--Mannsfeld prošel, od dětství, dospívání, rodinný život, správu majetku, až po profesní dráhu. Tento příslušník významné aristokratické rodiny, patřící v habsburské monarchii k jedné z nejbohatších, se rozhodl pro kariéru námořního důstojníka, což nebylo ve vyšších kruzích a v jeho době zrovna obvyklé. Colloredo-Mannsfeld se tak zařadil mezi nemálo svých krajanů z českých zemí, kteří ať již mluvili česky, nebo německy, nebyli v prostředí jadranských přístavů a námořnictva ničím výjimečným. České země se v průběhu let staly lidským, technickým i finančním garantem úspěšné výstavby a řádného fungování k. u. k. Kriegsmarine a profesní kariéra Hieronyma Colloredo--Mannsfelda je toho zářným dokladem. Zároveň se knihou vine jako červená nit cesta, na niž se v roku 1900 vydal na jachtě Taormině spolu se dvěma přáteli do Karibiku a dále podél východního pobřeží Spojených států amerických. Z této námořní cesty se nám do dnešních dnů dochovaly unikátní zápisky, které život a uvažování námořníka přiblíží čtenářům více než cokoli jiného. -------------------------------------------------o autorech---------------------------------- Mgr. Jaromír Patočka, Ph.D., (nar. 1980) vystudoval na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze obor Historie a obor Moderní hospodářské a sociální dějiny. Od roku 2014 je archivářem v Archivu Národního technického muzea v Praze. V rámci hospodářských a sociálních dějin se zabývá vývojem velkostatku v českých zemích. Publikoval např. studii Velkostatek Křivoklát a fürstenberský majetek v Čechách na počátku 20. století. V monografii Firma Štěpař, Hanák a spol. a motocykly Ariel v Československu, vývoj do roku 1932 se věnuje druhému tematickému okruhu svého zájmu, který představují dějiny techniky. V současné době se věnuje vývoji rakousko-uherského válečného námořnictva, jež sleduje především s ohledem na jeho technický vývoj. Na toto téma napsal studii Zánik bitevní lodi SMS Szent István. ---------------------------------------------------------------- Druhý z autorů PhDr. Miloš Hořejš, Ph.D., (nar. 1976) vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se specializací na hospodářské a sociální dějiny 19. a 20. století. Dlouhodobě se věnuje dějinám vědy a techniky, hospodářským dějinám a dějinám architektury. Od roku 2002 působí v Národním technickém muzeu. Je autorem dvou monografií Protektorátní Praha jako německé město (Mladá fronta, 2013) a Zámek s vůní benzínu. Automobily a šlechta v českých zemích do roku 1945 (Mladá fronta, 2015). V několika svých odborných článcích se věnoval i problematice českých šlechtických rodů.
Info v pdfČtenář se ve dvou svazcích této řady, která volně navazuje na devítisvazkovou řadu „C. k. pionýrské vojsko“, opět seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů o pevnosti v popisech činnosti částí technického vojska staré c. k. armády zvaných sapéři, minéři a inženýři a především o jejich vzniku, počtech a organizaci. Úkolem sapérů, archaicky zvaných také průkopníci, bylo provádění zemních prací při dobývání a obraně pevností, úkolem minérů neboli archaicky podkopníků byla pevnostní minová válka čili používání podzemních min při dobývání a opatření proti minám nepřítele při obraně pevností, úkolem inženýrů bylo projektování pevností, řízení jejich dobývání a obrany a projekce jiných vojenských staveb. Čtenář se tak seznámí i s tou stránkou vojenských operací, která je většinou opomíjená, a zároveň s mnoha dalšími zajímavostmi pevnostní války, která je dnes již dávnou minulostí, ale ve vojenské historii českých zemí má své pevné místo, neboť v nich ležely tehdy nejvýznamnější pevnosti monarchie Terezín, Josefov, Hradec Králové a Olomouc. Popis je ukončen rokem 1851, kdy byly všechny tři výše uvedené druhy technického vojska sloučeny do jednotné ženijní zbraně. ------------------------------------------------------------- Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Pracoval v pražském IKEM, v současné době je v důchodu. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět, kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků. Expedice září 2023.
Čtenář se ve dvou svazcích této řady, která volně navazuje na devítisvazkovou řadu „C. k. pionýrské vojsko“, opět seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů o pevnosti v popisech činnosti částí technického vojska staré c. k. armády zvaných sapéři, minéři a inženýři a především o jejich vzniku, počtech a organizaci. Úkolem sapérů, archaicky zvaných také průkopníci, bylo provádění zemních prací při dobývání a obraně pevností, úkolem minérů neboli archaicky podkopníků byla pevnostní minová válka čili používání podzemních min při dobývání a opatření proti minám nepřítele při obraně pevností, úkolem inženýrů bylo projektování pevností, řízení jejich dobývání a obrany a projekce jiných vojenských staveb. Čtenář se tak seznámí i s tou stránkou vojenských operací, která je většinou opomíjená, a zároveň s mnoha dalšími zajímavostmi pevnostní války, která je dnes již dávnou minulostí, ale ve vojenské historii českých zemí má své pevné místo, neboť v nich ležely tehdy nejvýznamnější pevnosti monarchie Terezín, Josefov, Hradec Králové a Olomouc. Popis je ukončen rokem 1851, kdy byly všechny tři výše uvedené druhy technického vojska sloučeny do jednotné ženijní zbraně. ISBN: 978-80-88215-64-6, soubor 978-80-88215-67-7. ---------------------------------------------------------------------- Zdeněk Holub - Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Pracoval v pražském IKEM, v současné době je v důchodu. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět, kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků. ------------------------------------------------- Expedice 24. březen 2023.