Kniha vyšla k 105. výročí potopení lodi Baron Gautsch. ............................................................................................. Istrijský poloostrov v Chorvatsku je cílem častých turistických cest a jen málo lidí, kteří tento překrásný kout Jaderského moře navštíví, má nějaké vědomosti o tragické události ze srpna roku 1914. Tehdy luxusní parník Baron Gautsch najel ve vzdálenosti přibližně deseti námořních mil na vojenskou minu a během několika minut svým potopením změnil osudy mnoha lidí. Jejich příběhy mohly být odvyprávěny jenom proto, že se nám podařilo po více jak devadesáti letech znovu nalézt originální dobové výslechové protokoly Rakousko-uherské policie. Nažloutlý papír po dlouhých letech konečně vydal svoje zajímavé svědectví a desítky jednotlivých lidských osudů tak pomohly vytvořit dramatickou mozaiku tehdejší události. Před mnoha lety, když jsem se poprvé potopil k vraku této lodi, jsem ještě netušil, jak mě její osud zasáhne. Tehdy byla vynikající viditelnost a obrovský vrak seděl na písčitém dně, jako by navzdory času dál plul v modravého mlze okolního moře. Ten pohled byl přímo démonizující a nedokážu se ho zbavit ani po těch dlouhých letech, která od té doby uplynula. Po návratu domů jsem dal dohromady techniku a potřebné lidi. Společně jsme potom začali připravovat TV dokument Svědectví vraku – příběh Jadranského Titaniku. Vše se nakonec podařilo a film byl dokončen. Na filmovém festivalu v chorvatské Rovinji Bieli lev získal hlavní cenu Gran Prix. Tady si ho všiml filmový producent a následně jsem byl osloven, abych vypracoval scénář pro celovečerní film. V současnosti se vše připravuje k natáčení a tato kniha je knižní podobou budoucího filmu. Vy jako její čtenáři máte teď exkluzivní možnost si přečíst její příběh ještě před tím, než bude zfilmován. Děkuji vám všem, kteří si ji zakoupíte a doufám, že vás tento příběh zaujme. Miloš Pilař ............................................................................................. 95 fotografií včetně barevných a dokumentů ............................................................................................. O autorovi: Miloš Pilař (*1962) – instruktor potápěč, režisér, scenárista, producent. V letech 2008-2011 nafilmoval třídílný TV seriál Svědectví vraku - příběhy lodí Dalmát, Baron Gaustch a válečné lodi Zenta. Následně dokončil svůj dlouhodobý projekt Tajemství podzemní továrny v Chebu, kde hledal tajemství nacistické podzemní továrny. Jeho dosavadním největším filmovým projektem bylo dokumentární drama Ležáky 42, které bylo odvysíláno v mnoha zemích světa.
Info v pdfBudu vyprávět o chalupě v bukovém lese, na břehu řeky stojící o samotě. Kolem ní se časem nachumlala maličká osada dalších chalup a chaloupek. Dnes je z osady vesnička s poštou a kostelíkem kde všude daleko a pán bůh vysoko. Chalupa přetrvala mnohé věky. Generace jedné rodiny se v ní střídaly, rodily se a umíraly a každá na ni zanechala svoji stopu. Tu něco opravili, tu něco vyměnili, ale chalupa tu stála tak, jak za dědů a pradědů stávala. Život se v ní odvíjel svým tempem, bez ohledu na vichry zjitřeného času. Budu vyprávět o dobách dávno minulých kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak jak ji známe dnes. Sasák se z Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec. Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků v dobách kdy jsem se sám teprve učil chodit po palubách lodí... Vyprávění zakončím vzpomínkou „Odkud přišla Anna,“ lodní kuchařka na parnících „Mělník“ a „Lovosice“ a posléze na motorových remorkérech „Blaník“ a „Beskydy.“ Tam všude ulehčovala posádkám jejich těžkou práci a zejména celé plejádě plavčíků usnadnila jejich první kroky do samostatného života bez máminých dobrot. Dlouho na ni vzpomínali a vzpomínají. Byla dobrou ženou svému kormidelníkovi, doprovázela jej z lodi na loď tam kde ho bylo potřeba. Proto do mých vzpomínek na starou plavbu a na stránky této knihy patří. Jan Malý V roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. V nakladatelství Mare-Czech od autora dosud vyšly dva díly vzpomínek "S kotvou na čepici".
Info v pdfNěkteré lidské touhy se naplní, jiné ne, některá přání se splní a jiná zůstanou nevyslyšena. Každý někdy pomyslel na to, po čem všem touží, ale nevěděl, jestli to někdy dostane. Tak v našich duších vznikají sny, ukládají se přání a vytvářejí tužby. Nikdy jsem nepomyslel na to, že se mi splní přání podívat se do světa, poznat jiné kraje a obyčejné lidi. Ne jako turista, ale jako dělník moře, který si tvrdou prací plní své sny o cizích zemích, lidech a lodích. Díky příznivému osudu se mi to vše podařilo prožít, proto jsem sepsal toto povídání. A také proto, aby také mí blízcí o mně věděli trochu víc. JUDr. Igor Gabler. ISBN 978-80-88215-24-0, stran 96, fotografií 109, cena 222 Kč, vyšlo v nakladatelství Mare-Czech v listopadu 2018.
František Kodet (narozen 12. 2. 1889 v Horním Starém Městě u Trutnova, zemřel 18. 1. 1973 v Bojkovicích), v mládí sloužil na palubách rakousko-uherských lodí. Několik let strávil na palubě bitevní lodi I. třídy Radetzky, později na minonosce Chamöleon. Odveden byl v roce 1910. Návratu se dočkal až po skončení 1. světové války v roce 1918. Citlivý, vnímavý dvacetiletý mladík si od svého nástupu na vojnu v roce 1910 do roku 1913 psal deník, který se zachoval do dnešních dní. Přinášíme volně převedený text i faksimile celého rukopisu. V příloze jsou rovněž faksimile některých dopisů, které František Kodet psal příteli, seznam přístavů, které dnes známe pod jiným názvem a seznam lodí, o nichž se autor ve svých vzpomínkách zmiňuje. Tato kniha byla vydána ke 100. výročí vzniku Československa v říjnu 2018 v edici Lodě v české minulosti.
Info v pdfČervená pěticípá hvězda v bílém kruhu, umístěném v modrém pruhu na žlutém komínu. To byl znak Československé námořní plavby, pod nímž se naše lodě na světových mořích a oceánech plavily téměř pět desítek let. Dnes už se bohužel toto logo silné vnitrozemské plavební společnosti nevyskytuje nikde. Zmizely lodě pod československou a později českou vlajkou, ale zůstaly vzpomínky. Někdy humorné, někdy plné napětí a zápolení s prudkými větry, obřími vlnami a problémy, které zákonitě patří k provozu lodí. Námořní kapitán Ing. Jiří Verner v této knize seznamuje čtenáře s prací našich námořníků, proloženou svými osobními zážitky. Čtenář tak zjistí, jak náročná tato profese je nejen po stránce fyzické, ale i psychické. Dozví se, jak se staví loď, ale také, co dělat, když do podpalubí teče voda, když dojde ke kolizi nebo když loď bojuje s povodní na Mississippi. Tato kniha tak přináší komplexní pohled na život na námořních lodích, na nichž se autor plavil po celý svůj pracovní život. Volné pokračování již vydané publikace nazvané Vzpomínky převážně nevážně aneb co na našich lodích zažil český námořník Jiří Verner, vydané na jaře 2017 v nakladatelství Mare-Czech.
Info v pdfRozebráno! Připravujeme dotisk! XXXX Námořnímu kapitánovi Václavu Bourovi se lodě staly osudem. Knížka „Na mořích jsou cesty tvé...“ ho natolik ovlivnila, že šel za tímto skoro nesplnitelným cílem. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Děčíně, obor vodní dopravy. Po maturitě nastoupil jako plavčík na starou REPUBLIKU, provozovanou Československou námořní plavbou. Po roční praxi se dostal na Vysokou námořní školu v Oděse. Celý život věnoval moři, které se mu stalo životní láskou. Náhle se loď opět rozhoupala. Oceán prudce dýchal, ztěžoval práci lodních jeřábů. Nestávalo se mi často, abych plul z bouřky do bouřky, ale teď, v průběhu čtyř hodin, vítr zmohutněl ze tří na devět ballů Beaufortovy stupnice, moře se zpěnilo, vítr zasvištěl a loď se začala vzpínat jako nezkrotný hřebec, snažící se shodit svého jezdce. V té době už byly nákladové prostory vodotěsně uzavřené, lodní jeřáby upevněné a zabezpečené. Poetické líčení moře se snoubí s poutavým líčením přístavů a zemí, které kapitán Václav Boura s československými loděmi navštívil. Čtyři desítky let – od studií na Vysoké škole námořní v Oděse po odchod do důchodu – strávil na moři. Třebaže vzpomínky na cizokrajné země byly napsány v době jeho aktivního působení, jsou stále živé, plné zajímavostí, jednotlivé prožitky vtáhnou čtenáře do děje. Autor nepopisuje pouze daný stav země v době, kdy ji navštívil, nahlíží i do její historie. Kromě práce a problémů na lodi a v přístavu líčí také některé námořní zvyky, např. rovníkový křest, a nezapomíná ani na děti námořníků, které se s matkami účastní plavby a i díky kapitánu Bourovi si z ní odnášejí velké zážitky. Své vzpomínky pojal s humorným nadhledem. Ze všeho ale čiší láska k moři a lodím, na nichž strávil svůj život.
Info v pdfDeník českého námořníka Václava Stejskala z cesty korvety S.M.S. AURORA do Indie, Malajsie, Indonésie, Číny a Japonska z let 1886–1888 Václav Stejskal (1851–1934) se v hodnosti lodního komisaře účastnil v letech 1886-1888 plavby Indie, Malajsie, Indonésie, Číny a Japonska na rakousko-uherské korvetě Aurora v doprovodu korunního prince Rudolfa Habsburského. S cest přivezl několik set předmětů, které odkázal Národnímu muzeu. Osobní archiv Stejskala je uložen v archivu NM. Během plavby na korvetě Aurora si psal deník (cca 90 stran rukopisu), který tvoří hlavní osu publikace. Cesta Aurory pokrývá poměrně málo známá 80. léta 19. století mezi daleko více zkoumaným obdobím počátku rakousko-uherské mořeplavby v 60. letech 19. století a 1. světovou válkou.
Příběh, který vypráví tato kniha, se opravdu stal. Existoval český námořník Jaroslav Škába, čínští „boxeři“, křižník rakousko-uherského válečného námořnictva „Kaiser Franz Joseph I.“ i jeho kapitán Bublay. Jaroslav Škába se narodil 5. ledna 1884 v Praze v rodině bývalého námořníka. V osmnácti letech již procestoval celou Evropu. V Le Havru se mu podařilo dostat na obchodní loď s kursem do Jižní Ameriky. Ve dvaceti letech šel jsem jako dobrovolník k rakouské válečné maríně. Byl jsem naloděn na křižníku „František Josef I.“, s kterým jsem se potuloval tři a půl roku po Dálném východě.“ Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let, ale jeho knihy se staly mezi milovníky dálek, lodí a námořní historie vytouženou relikvií, vyhledávanou v regálech antikvariátů. Nezasvěcený člověk si může logicky položit otázku: „Kde se vzali naši předkové v Číně v letech 1900-1914?“ Odpověď v minulosti na ni bývala celkem jednoduchá: Za vše prý mohli „boxeři“… „Povstání boxerů“, které bylo reakcí části čínské veřejnosti na hospodářskou expanzi evropských zemí, Japonska a USA do Číny, začalo klíčit v dubnu 1899 a jeho hybnou silou byla čínská tajná organizace z jihu poloostrova Šan-tung I-che-čchüan (volně přeloženo jako Pěst ve jménu spravedlnosti). Podle výrazu pěst v názvu tohoto hnutí byla proto revolta nejčastěji označována jako “povstání boxerů”. Evropské mocnosti, Japonsko a USA zareagovaly rychle vojenskou trestnou expedicí, které se zúčastnily rakouské křižníky, na kterých sloužilo stále více českých námořníků. Na cestu do východní Asie, jejíž část je obsahem naší knihy, vyplul křižník „Kaiser Franz Joseph I.“z hlavní základny rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule 14. září 1905. Lodi velel fregatní kapitán Ferdinand Bublay. Již 19. října doplula do Singapuru, aby zde převzala agendu tzv. c.k. „staniční lodi“ pro východní Asii po křížníku „Kaiserin Elisabeth“. 16. listopadu 1905 vyplul křižník na týdenní návštěvu do japonského Nagasaki. Radiotelegrafická výzva rakousko-uherské ambasády v Pekingu 18. prosince dala potom příčinu k napsání naší knihy, protože šlo o rozkaz k odplutí do Šanghaje, kde měl být zřízen k ochraně tamního generálního konzulátu Rakouska-Uherska tzv. „Matrosendetachement“ (vyčleněný oddíl námořníků v roli námořní pěchoty), protože zde Evropanům hrozilo nové nebezpečí od čínských rebelů, kterým se již nyní všeobecně, byť z určité setrvačnosti trochu nesprávně, říkalo „boxeři“.Výsledek této „krize“ popisuje svým svérázným jazykem Škábova kniha. Ilustrace Vlastimil Rada, doslov Jindřich Marek, fotografická příloha. Nakladatel: Mare-Czech
Vzpomínky převážně nevážně aneb co na mořích zažil český námořník Jiří Verner Ne každému se splní jeho klukovská touha. Jiřímu Vernerovi se to povedlo. Stal se námořníkem. Začal od píky, vystudoval Vysokou námořní školu v Oděse, postupoval ve funkcích a nakonec se stal jedním ze zhruba 140 velitelů Československé námořní plavby – kapitánem dálné plavby. Cesty lodí, na kterých sloužil, vedly celým světem. Jak plavba samotná, tak postoje v přístavech přinášely zážitky tu veselé, tu nepříliš příjemné, ba někdy velice náročné. Knížka, kterou držíte v rukou, obsahuje příběhy rázu převážně humorného, počínaje studii v Oděse až po zážitky z míst našemu kontinentu vzdálených. Plavba po moři není vždy jen příjemná, i v době kovových lodí musí být námořníci z ocele, aby zvládli silné bouře, černé pasažéry, obranu před piráty, ale i vztahy mezi lidmi, které po měsíce poutá omezený lodní prostor. Pokračování, nazvané Vzpomínky převážně vážně aneb co by na našich lodích raději nezažil český námořník Jiří Verner, vyjde na podzim 2017 v nakladatelství Mare-Czech.
Pokračování úspěšného a milého vyprávění labského kapitána. Autorovi byl shůry dán dar slova, který se záviděníhodnou pamětí využil v příbězích a historkách z „šífortu“, plných humoru, ale i nostalgie, a zachytil tak pro nás kus plavecké historie, která již nenávratně odplouvá. Publikace je doplněna mnoha fotografiemi, mimo jiné i Václava Novotného. Jan Malý: V roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. Poslední lodí pod jeho vedením před odchodem do důchodu byla motorové nákladní loď MNL 11604 o nosnosti 1100 tun, kterou přebíral jako novostavbu z Loděnice Mělník v roce 1972.