Když roku 1918 přestala střílet děla, nebyl to mír… bylo to jenom příměří, jenom odpočet do další chvíle, kdy začne být prolévána krev, kdy se jako zvířený kal na hladinu řeky vyvalí na povrch staré i nové křivdy a nenávisti… A že těch křivd bylo! A na březích Velké řeky tekoucí od Černého lesa do Černého moře zvlášť. Ve druhé části své monografie Dunaje – řeky, na níž se válčilo – se inženýr Jaroslav Tvrdý (1954–2014) zabývá příběhy spojenými s Dunajem přibližně od třicátých let dvacátého století. Tedy od doby, kdy se státy střední a východní Evropy, jimiž Dunaj protéká, etablovaly natolik, že se kromě svých problémů vnitřních, začaly zabývat i myšlenkou na „nápravu stavu“, který nastal po první světové válce a který jim nevyhovoval. Osou snah o změnu byly pak především dva podunajské státy – Německo, které se od nástupu nacismu netajilo snahou o revizi výsledků války, a Maďarsko, země, jež v důsledku Velké války utrpěla největší územní ztráty. Na druhé straně zde byl blok zemí tvořených Československem, Rumunskem a Jugoslávií, snažících se status quo zachovat. Historie říká, že to byla marná snaha… Publikace Dunaj v plamenech – Roky válek vychází koncem léta 2017. Vazba brožovaná, na 270 stranách najdete 236 obrázků a map, ISBN 978-80-86158-59-4 (Ares) a ISBN 978-80-88215-03-5 (Mare-Czech).
Vzpomínání vysloužilého námořníka na předky v rakousko-uherském válečném námořnictvu, na vlastní začátky na námořní tankové lodi Ostrava (1961 až 1962) a službu na nákladních lodích Lidice (1963 až 1965) a Orlík (1966 až 1967), na přístavy celého světa, na zánět slepého střeva a záchranu na rychlém člunu britského Královského námořnictva, na boje v Adenu s útočnou puškou v ruce, na fortel i humor kolegů námořníků i um kuchařů na československých lodích. Na dávnou lásku v Rusku, mládí a návraty... To vše doplněné množstvím fotografií a obrázků z námořnického alba. Několik okolností přispělo k tomu, co jsem si přál. Jako kluk jsem rád četl knížky od Jacka Londona a knihy z edice Puškou a lasem a v duchu jsem si přál, abych mohl něco takového buď vidět, nebo prožít. V naší rodině námořníci byli. Bratr mé babičky Josef Hoser byl C.K. námořník asi od roku 1895. I bratr mého otce Josef Michal byl C.K. námořník. Plavil se jako strojník a byl poddůstojníkem na rakousko-uherských válečných lodích působil až do konce 1. světové války. Námořníkem se později stal i můj bratranec Vladimír Skládaný, to už ovšem bylo v době poválečné. V málokteré rodině se najde tolik mužů spojených s mořem. Když jsem šel na vojnu, přál jsem si nastoupit k Dunajské pohraniční stráži, protože jejich uniforma se mi líbila, ale spletl jsem si základnu, a tak mě místo do Komárna poslali do Bratislavy. Sice jsem byl u vody, ale jako ženista. Při jednom opušťáku doma jsem potkal kamaráda Tondu Kliku, který jezdil na našich námořních plavidlech jako stevard a to, co mi povídal, ve mně vzbudilo zájem o práci na lodi. Zašel jsem na ústředí Československé námořní plavby, že mám zájem u nich pracovat; netvářili se odmítavě. Ještě v době, kdy jsem nosil vojenskou uniformu, jsem vyplnil potřebné formuláře. Bylo to v roce 1959... vyjde na v létě až na podzim 2017 v nakladatelství Mare-Czech.
Autorovi byl shůry dán dar slova, který se záviděníhodnou pamětí využil v příbězích a historkách z „šífortu“, plných humoru, ale i nostalgie, a zachytil tak pro nás kus plavecké historie, která již nenávratně odplouvá. Publikace je doplněna ilustracemi Františka Boušky a fotografiemi Václava Novotného. Jan Malý: V roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. Poslední lodí pod jeho vedením před odchodem do důchodu byla motorové nákladní loď MNL 11604 o nosnosti 1100 tun, kterou přebíral jako novostavbu z Loděnice Mělník v roce 1972.
Tato kniha má pohnutou historii. Pro jejího autora, inženýra Jaroslava Tvrdého, byl Dunaj a historie plavby po něm životním tématem. Jsou plodní autoři, kteří dokáží chrlit knihy jako na běžícím pásu, a jako by jim bylo jedno, jestli ta příští bude o letadlech, tancích, lodích či čemkoliv jiném. A jsou autoři, kteří mají své jediné téma, a tomu se věnují naplno. V případě Jaroslava Tvrdého šlo navíc o autora vzácně skromného, protože vlastně… autorem nebyl! Dunaj v plamenech totiž psal celý život, nikdy ho ale nedopsal. Nikdy neměl prostě ten pocit, že už je skutečně hotový, že už prostudoval, ověřil si a analyzoval natolik velké množství zdrojů, že už prošel natolik velký počet archivů, aby mohl říci: „Vím, a proto vím, že mohu vyprávět.“ Rukopis, tedy nedokončený rukopis, který redakce dostala k dispozici od manželky a bratra Jaroslava Tvrdého se dal pochopitelně zpracovat různými způsoby. A je jisté, že sám autor by text ve výsledku pojal jinak. Bohužel zde již není, aby to, jak jsme se s ním vypořádali my, ocenil, či naopak zkritizoval. Po prostudování rukopisu jsme dospěli k závěru, že text je možné rozdělit do tří samostatných a v zásadě homogenních celků. Jeden z těchto celků představuje Dunaj a Velká válka. Historie je nikdy nekončící a neustále se vpřed valící proud. A i když Jaroslav Tvrdý nezačal u oněch příslovečných Římanů, zpracovává moderní historii války na Dunaji a okolo něj v období dlouho před vypuknutím Velké války. A pochopit, k čemu došlo v letech 1914 až 1918, není v případě Dunaje skutečně dost dobře možné, nepochopíme-li, co vedlo k vzájemné nenávisti mezi státy okolo této řeky. První část knihy proto tvoří vše to, co první světové válce předcházelo. A jsou to události klíčové pro celou Evropu. Od pronikání Turků do Evropy na úsvitu novověku až po jejich definitivní vytlačení z ní v éře balkánských válek. Vždyť neuspokojivé řešení balkánských krizí vedlo nejen k první světové válce, ale v podobě válek na území rozpadající se Jugoslávie k snad vůbec největšímu prolévání krve v Evropě od skončení druhé světové války. A více či méně úspěšný boj vedený ruskými cary proti Osmanské říši vedl zase k otevření „zadních vrátek“, jimiž Rusové pronikali do Evropy. Druhou část knihy tvoří vlastní téma publikace. Tedy Velká válka na Dunaji. Klíčovými hráči se zde stala loďstva Rakouska-Uherska, Srbska, Rumunska, Bulharska, Německa a Ruska. Informace o činnosti britské dunajské flotily či o působení francouzských jednotek na Dunaji pak bude jistě pro řadu čtenářů úplnou novinkou… starou již sto let! Třetí část knihy se pak zabývá rozpadem rakousko-uherské monarchie a především bojem, který vedly nově vzniklé státy okolo Dunaje proti nebezpečí představovanému maďarskými revizionisty, kteří se zaštítili novým komunistickým učením. Tedy válka proti bolševické Maďarské republice rad. A konečně poslední částí knihy, rozdělené do dvou kapitol, je historie podunajských flotil nových států po skončení první světové války. Až na výjimky se zde ale text věnuje pouze osudu plavidel – pod jugoslávskou, maďarskou, rumunskou, rakouskou či československou vlajkou –, která za sebou měla válečnou historii a léta bojů v rakousko-uherské Donauflottille. Vraťme se ale k oněm třem homogenním celkům tvořícím původní rukopis. Druhým je pochopitelně historie bojů druhé světové války na Dunaji, třetí pak samostatně osudy vlajkové lodě československého loďstva hlídkového plavidla T. G. Masaryk. Obě tato témata, oba tyto celky plánujeme vydat jako samostatné publikace. Publikace Dunaj v plamenech – Velká válka je vydávána v rámci dvou edic současně – Malé kapitoly Velké války nakladatelství Ares a Lodě v české minulosti nakladatelství Mare-Czech v březnu 2016.
Info v pdfTřebaže jsme vnitrozemský stát, po desítky, ba stovky let jsme měli – a máme! – námořníky. Po dlouhá desetiletí jsme měli i lodě a vlastní rejdařství. I když je to dnes již minulost, zapomenout nelze. Stovky bývalých námořníků se stále setkávají a vzpomínají. Před více než třemi desítkami let jsem udělala několik rozhovorů se starými námořníky. Desítky let poté se našly při úklidu půdy v jedné staré krabici. Vzpomínky dávných námořníků mě tak uchvátily, že jsem se rozhodla udělat z nich knížku. Zážitky mariňáků, kteří již před časem odešli do námořnického nebe, jsem doplnila o rozhovor se svým manže¬lem, námořním kapitánem nyní v důchodu. Výsledkem je tato kniha, obohacená navíc o zajímavosti, které s námořnickým řemeslem souvisejí. Začneme-li vzpomínkou na kapitány, kteří, ač českého původu, se plavili ještě za Rakousko-Uherska, a skončíme povídáním o práci v „cizích službách“ na přelomu 20. a 21. století, protože naše republika už jejich práci nepotřebovala, obsahuje tato kniha téměř sto let života našich námořníků. Začtěte se s námi do jejich vzpomínání a snad pochopíte, co moře pro naše muže a jejich rodiny znamenalo – a pro mnohé dosud znamená. Více o titulu včetně ukázek najdete na: http://www.mare-czech.cz/naklweb/knihovna/MK-MorePribehu.pdf
Info v pdfJaroslav Škába, původem z Prahy z rodiny bývalého námořníka, se narodil 5. ledna 1884. Již v raném věku procestoval celou Evropu a obchodní loď v Le Havru s kursem do Jižní Ameriky mu otevřela cestu i do celého světa. Dálný východ poznal již jako dobrovolník v rakousko-uherském námořnictvu na křižníku „František Josef I.“. Z této tři a půl roku dlouhé cesty později vznikla kniha „Boxeři v Šanghaji (1938). Své námořnické začátky popsal s pábitelským humorem v knize „Mořští flamendři“ (1939). V témže roce své vzpomínky završuje v knize „Kluci od mariny“. Tímto titulem i nakladatelství Mare-Czech uzavírá sérii „škábovek“ věnovaných službě v K.u.K. marině. Snad i vám zavoní dálkami a romantikou a odlehčenou formou – neboť ne nadarmo je autor někdy označován jako Švejk v námořnické uniformě – připomene něco z námořní historie. Ještě dodejme, že i další dílo autora je z námořnického prostředí – „Štěstí za oceánem“ (1941) o dobrodružství dvou mladých českých chlapců na moři, a román pro ženy „Budeš ženou námořníka“ (1942). Novým vydáním „Kluků od mariny“ si též připomeneme 70 let od úmrtí autora – Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let.
Info v pdfPražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě založená v roce 1865, nynější Pražská paroplavební společnost – Prague Boats, provozovala osobní lodní dopravu až do 90. let minulého století sama, ovšem s výjimkou období mezi lety 1880 a 1888. V něm působily na Vltavě v Praze ještě dva na sebe navazující podniky, provozované nejdříve J. P. Parrauem a po něm M. Goldmannem. Byly sice nosností svého lodního parku ve srovnání s parkem pražské společnosti velmi malé, ale vznikem a způsobem provozu bezpochyby zajímavé a nakonec i efektivní. Protože se domnívám, že historie těchto podniků může být nejen zajímavá, ale pro četné provozovatele osobní lodní dopravy, kteří se na našich řekách objevili po roce 1990, i poučná, pokusil jsem se ji podat podrobněji než byla dosud popisována v rámci historie Pražské paroplavební společnosti. Události a doba doložené archivními dokumenty a novinovými zprávami byly ještě pro úplnost a plynulost děje doplněny událostmi pravděpodobnými. To se týká i dvou vlastních kreseb a doplňků na původních ilustracích. Autor Vydáno jako příspěvek k Mezinárodní konferenci „Parníkem po hladině Vltavy“ konané k výročí 150 let PPS roku 2015 v Praze. Vyšlo ve spolupráci s Pražskou paroplavební společností v roce 2015.
Info v pdfNámořnické začátky na lodích Schwarzenberg, Albatros, Nautilus a Arcivévoda Bedřich. Vzpomínky Františka Ošance, komentované Jiřím Ošancem. V pozůstalosti Františka Ošance (1887–1951), rodáka z Kateřinek u Opavy, se dochovaly nedokončené paměti, v nichž stačil popsat kromě dětství pouze svou přípravu na službu v rakousko-uherském válečném námořnictvu v letech 1902 až 1904. Vzpomínky psal svým typickým květnatým slohem se značným časovým odstupem – až v letech 1941 a 1942, kdy žil jako čerstvý penzista v Kozlovicích u Přerova. Odtud řada nepřesností, které jsou v následujícím textu korigovány poznámkami pod čarou a vsuvkami v textu. Psal v podobném duchu, v jakém svou knihu-román o „mořských flamendrech“ pojal Jaroslav Škába. Rakousko-Uhersko bylo už dávnou minulostí. Na jeho historii se slušelo pohlížet kriticky, s ironií a humorným nadhledem. Máloco stálo za kladné hodnocení. Byl to typický prvorepublikový pohled, dobře patrný například u Přibyla-Pardubského i v tiskovinách, které bývalí námořníci vydávali nebo do nich přispívali. Tito muži byli na svou námořnickou minulost hrdí, ale jeviště se změnilo a oni reprezentovali něco, co se už oficiálně nenosilo. Jako bývalí mariňáci však byli předmětem obdivu i v novém státě, který neměl přístup k moři. Jejich vyprávění voněla dálkami. Ošanec se se Škábou, jehož knihu evidentně neznal, v mnohém shoduje, ale na rozdíl od něj své příběhy na „Schwarzenbergu“ osobně prožil. Paměti, existující ve dvou mírně odlišných verzích, vyzdobil několika kresbičkami. Další Ošancovy námořnické osudy rekonstruoval jeho vnuk Jiří. Knížka je doplněna bohatým obrazovým materiálem, z větší části dosud nepublikovaným.
Info v pdfSe jménem křižníku Zenta se čtenář v dnešní námořní literatuře setkává jen zřídka. Jeho potopení před sto lety, tehdy ještě za c. a k. monarchie, bylo označováno za tragedii, ale dnes se zmiňuje spíše jen jako úvodní episoda ze začátku 1. světové války. Toto je omyl, neboť úspěch francouzské akce, jejímž cílem bylo původně jen demonstrativní zničení blokádu provádějícího plavidla, znamenalo nakonec na dlouhou dobu ovládnutí tehdy jediného námořního válčiště ve Středomoří - Jaderského moře. A nešlo jen o úspěch vojenský, nýbrž také psychologický. Sebevědomí rakousko-uherského námořního velení, získané 48 let předtím u Lissy (ostrova Vis) dostalo až příliš tvrdou ránu. Před sto lety - přesně 16. srpna 1914 - u dnešního známého černohorského letoviska Petrovac (tehdy ale ještě rakouská Castellastua) zahynulo 183 mladých námořníků (z nich asi desetina našich krajanů) z posádky lodi osamocené v boji vůči gigantické přesile celé francouzské středomořské floty. Líčení průběhu bylo ještě dlouho poté možno nalézt v desítkách populárních i odborných článků. Jejich kvalita však trpěla tím, že většinou vycházely ze vzpomínek zachráněných a objektivitu nahrazovala nostalgie. Jenže vzpomínky často klamou a líčení průběhu boje ze strany protivníka bylo málo přesné. Pro jeho flotu takové síly a s takovými tradicemi to byla opravdu jen episoda. A dokumenty? Ty počínaje lodním deníkem šly s lodí ke dnu a nemohly být nalezeny. Poloha vraku byla přesně neznámá a o jeho prozkoumání neměl po dlouhá desetiletí nikdo ani zájem. Českému čtenáři pak autor přeje, aby získal informace, které mu přiblíží dobu, kdy možná jeden z jeho předků nosil uniformu právě toho námořnictva, v jehož svazku - svým způsobem nešťastná - ZENTA, dlouhá léta bez jakékoliv hanby až do konce sloužila. Nejen veselé historky ze života našich „mariňáků v c.k. marině“ slýchával autor jako malý chlapec sedící mezi nimi při jejich častých setkáních u svého otce... Jejich památce, ale především těch krajanů, kteří se těchto nostalgických schůzek nedožili a ztratili svůj mladý život jak na ZENTĚ, tak na ponorkách a dalších válečných lodích staré monarchie na Jadranu v letech 1914–1918, věnuje autor tuto svou práci. Publikace vyšla v květnu 2016, v den autorova úmrtí, v edici Lodě v české minulosti svazek 46.
Info v pdfCo více napsat na téma Dunajský veletok? Byli jiní, kteří se toho na vědecké úrovni dověděli mnohem více. Ital Claudio Magrus vydal v roce 1986 knihu o 438 stranách – podrobný životopis řeky. O třicet roků dříve to byla kniha Dunaj končí v Izmailu, kterou napsal tehdejší redaktor bratislavské Kmeny Bohumil Chňoupek, pozdější ministr zahraničí Československé republiky. Nám laikům snad bude stačit to, co je nám svěřeno v této „POHÁDCE O DUNAJI“ ? Ale není nad to přijít osobně, vidět a poznat, sáhnout si a snad také zvítězit. Ne nad řekou, ale hlavně sám nad sebou, najít tu správnou cestu, která snad jednou povede ještě mnohem dál. A tak pohádka o tom, jak byla jednou jedna řeka, zvaná Urdonau, končí a začíná realita skutečného života... František Ptáček – Vzpomínání na (nejen) dunajskou plavbu, pro úmtí autora již ale nedokončené „Že tu byl, žil, a na těch lodích plul nějaký František Ptáček, z boží milosti námořní důstojník“ jistě není třeba zájemcům literatury o lodích a námořní plavbě připomínat. Snad jste jej znali i vy, čtoucí tyto řádky. Snad jste si někdy i pomysleli – je to podivín, možná i směšný človíček. Zamilovaný, snad až příliš, do své ženy, svého psaní, lodí a námořnického řemesla. Hrdý na to, kam až to od píky dotáhl, ve skrytu s komplexem a se smutkem, že dál se již nedostal. Převážná část vzpomínek jej však líčila jako poctivého, pracovitého a slušného člověka, plného poezie, lidského citu a pochopení, které ze sebe nechával prýštit skrze pero a papír. Ony „vývěry“ posléze využil v řadě knih o historii naší námořní plavby. Vedle publikace Schody do celého světa rozepsal i „modrou“ řadu – Modré vzpomínky, Modré medailonky – Věčně živé námořní legendy a Modré medailonky – Vernisáž pamětníků. Rozvinutí nových medailonků bohužel narazilo na nezájem právě těch, kteří toho tolik ví a měli by nám tolik co říci. I to bylo důvodem, proč František Ptáček na sklonku své literární činnosti obrátil pozornost na své vlastní lodnické začátky u československé Dunajplavby. V den, kdy do redakce přišel přepis první části textů připravované publikace, přišla i smutná zpráva, že autor nastoupil k převozníkovi Cháronovi na svou poslední plavbu. Stalo se tak 27. března roku 2013. Omlouváme se tímto čtenářům, a potažmo i autorovi, že si dovolujeme předložit nedokončené dílo, přerušené uprostřed běhu života, s posledním zápisem z „30. srpna Léta Páně 1958 v Komárně“. I toto skromné torzo však, podle našeho názoru, stojí za publikování a může být důstojnou tečkou za literární prací Františka Ptáčka.
Info v pdf