Druhá polovina devatenáctého století přinesla nebývalý rozvoj válečných loďstev, přímo úměrný probíhající vědecko-technické revoluci. Lodě dostávají pancéřování, největší změnou je využití motorů, rychle vytlačujících plachty, spolu s vesly po tisíciletí jediné spolehlivé druhy pohonu. Lodě dostávají mohutné věže, nesoucí těžká děla, mizí obrovské plachetní stěžně a zcela se mění velikost trupů a celkové poměry těžišť. Hlavní mocnosti vynaložily obrovské částky na modernizaci loďstev, ovšem jejich úsilí dala ránu Velká Británie zařazením nejmodernější bitevní lodi Dreadnought, lodě zcela nového pojetí, do výzbroje v roce 1906. Ta dosavadní bitevní lodě, páteř tehdejších flot zcela deklasovala a všechny významnější mocnosti musely investovat další astronomické částky do výstavby bitevních plavidel nové generace. Podobně prudce se vyvíjely i další druhy válečných lodí, křižníky, torpédoborce či ponorky, rovněž pohlcující povážlivé sumy z hrubého národního důchodu té které země. Již v prvním desetiletí dvacátého století se tedy ujala myšlenka, jak počet válečných lodí zvýšit s vynaložením relativně malých prostředků. Pro sekundární úlohy – průzkum, doprovod civilních nebo pomocných plavidel, hlídkování a další podobné role upravit vhodná civilní plavidla. Řada osobních parníků představovala rezervu válečné floty a v případě války měla být neprodleně rekvírována a vyzbrojena, některé měly dokonce již zesílené paluby v místech plánovaného umístění děl a dalších zbraní. Lodě samozřejmě zůstaly nepancéřované a souboji s obrněnou plnohodnotnou válečnou lodí neměly moc nadějí uspět, převzaly však na sebe celou řadu podružných úkolů, o které ulehčily drahým bojovým jednotkám, jež se mohly věnovat činnosti prvořadé důležitosti. Pomocné křižníky, jak se tato pozoruhodná plavidla nazývala, využívaly prakticky všechny hlavní mocnosti, kromě nich je nasadila i námořnictva méně velkých států. Prvními pomocnými křižníky se staly velké zaoceánské osobní parníky, využívané zejména britským Royal Navy. Podobně jako další námořní velmoci, nepohrdlo jimi ani císařské Německo, ovšem využilo je ke zcela jiné činnosti než většina ostatních zemí. Císařská flota použila pomocné křižníky jako přepadové lodě, vedoucí korzárskou válku proti námořní dopravě Dohody. Osobní parníky a přestavěné nákladní lodě rozsévaly hrůzu mezi posádkami spojeneckých lodí a přes veškerou snahu protivníků dokázaly prakticky až do konce války procházet britskou blokádou a operovat v Atlantiku i na Pacifiku a ve vodách Indického oceánu. Druhá světová válka přinesla novou ofenzivu zdokonalených přepadových lodí, přestavěných z obchodních plavidel, slavících úspěchy až do poloviny nejstrašnějšího konfliktu dosavadních dějin. Za obou světových válek dokázaly německé pomocné křižníky napáchat citelné škody námořní dopravě protivníků a nutily jej k nákladným protiopatřením v podobě rozsáhlého nasazení válečných lodí, které pak chyběly při plnění jiných úkolů. Publikace se snaží přiblížit méně známou, ale o to poutavější část historie námořních válek, poslední záchvěv ducha velkých korzárů, jak je poznala minulá staletí. Přes 180 fotografií, 46 kreseb, 26 map
Miloslav John vydal své první souborné dílo „Září 1938 1 + 2“ v roce 1997. V roce 2000 následovala kniha „Září 1938 – role a postoje spojenců ČSR“. Obě knihy podrobně a objektivně zhodnotily situaci Československé republiky během zářijových dnů roku 1938, Mnichovskou dohodu a její následky, a možnosti československé armády bránit se za současné politické situace v Evropě a možnosti jejich spojenců. Miloslav John připravoval konečnou část této trilogie, nazvanou „Březen 1939“, která měla popsat Československou republiku po Mnichovu, rozpad Československa, vznik Slovenského Státu, okupaci, a jako poslední část přínos ukořistěné československé výzbroje pro válečné akce Wehrmachtu, a výrobu válečného materiálu pro Německo během celé druhé světové války. Tu však po jeho úmrtí již dokončili Charles K. Kliment a Břetislav Nakládal. První díl, který máte před sebou, zahrnuje období od Mnichovské dohody a vyklizení pohraničí až po německou okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Druhá připravovaná část popíše likvidaci československé armády, rozsah a využití ukořistěné výzbroje československé armády, včetně letadel a obrněných vozidel, německým Wehrmachtem, a konečně přínos československého zbrojního průmyslu pro německou brannou moc.
Historie slovenské armády z let druhé světové války Ch. K. Klimenta již vyšla před léty v nakladatelství Mustang. V současnosti ji v koedici s nakladatelstvím Ares vydalo nakladatelství Naše vojsko. Kniha je oproti původnímu vydání částečně přepracovaná a doplněná. Nové vydání přináší poměrně srozumitelný přehled bojových operací Slovenské armády během druhé světové války včetně SNP a kniha tak je praktickým přehledem a průvodcem dané problematiky s množstvím informací ohledně slovenské útočné vozby i dalších složek. Publikaci doplňuje velké množství mnohdy dosud nepublikovaných fotografií, přehled výzbroje a barevné kresby výstroje a označení.
Příběh, který vypráví tato kniha, se opravdu stal. Existoval český námořník Jaroslav Škába, čínští „boxeři“, křižník rakousko-uherského válečného námořnictva „Kaiser Franz Joseph I.“ i jeho kapitán Bublay. Jaroslav Škába se narodil 5. ledna 1884 v Praze v rodině bývalého námořníka. V osmnácti letech již procestoval celou Evropu. V Le Havru se mu podařilo dostat na obchodní loď s kursem do Jižní Ameriky. Ve dvaceti letech šel jsem jako dobrovolník k rakouské válečné maríně. Byl jsem naloděn na křižníku „František Josef I.“, s kterým jsem se potuloval tři a půl roku po Dálném východě.“ Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let, ale jeho knihy se staly mezi milovníky dálek, lodí a námořní historie vytouženou relikvií, vyhledávanou v regálech antikvariátů. Nezasvěcený člověk si může logicky položit otázku: „Kde se vzali naši předkové v Číně v letech 1900-1914?“ Odpověď v minulosti na ni bývala celkem jednoduchá: Za vše prý mohli „boxeři“… „Povstání boxerů“, které bylo reakcí části čínské veřejnosti na hospodářskou expanzi evropských zemí, Japonska a USA do Číny, začalo klíčit v dubnu 1899 a jeho hybnou silou byla čínská tajná organizace z jihu poloostrova Šan-tung I-che-čchüan (volně přeloženo jako Pěst ve jménu spravedlnosti). Podle výrazu pěst v názvu tohoto hnutí byla proto revolta nejčastěji označována jako “povstání boxerů”. Evropské mocnosti, Japonsko a USA zareagovaly rychle vojenskou trestnou expedicí, které se zúčastnily rakouské křižníky, na kterých sloužilo stále více českých námořníků. Na cestu do východní Asie, jejíž část je obsahem naší knihy, vyplul křižník „Kaiser Franz Joseph I.“z hlavní základny rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule 14. září 1905. Lodi velel fregatní kapitán Ferdinand Bublay. Již 19. října doplula do Singapuru, aby zde převzala agendu tzv. c.k. „staniční lodi“ pro východní Asii po křížníku „Kaiserin Elisabeth“. 16. listopadu 1905 vyplul křižník na týdenní návštěvu do japonského Nagasaki. Radiotelegrafická výzva rakousko-uherské ambasády v Pekingu 18. prosince dala potom příčinu k napsání naší knihy, protože šlo o rozkaz k odplutí do Šanghaje, kde měl být zřízen k ochraně tamního generálního konzulátu Rakouska-Uherska tzv. „Matrosendetachement“ (vyčleněný oddíl námořníků v roli námořní pěchoty), protože zde Evropanům hrozilo nové nebezpečí od čínských rebelů, kterým se již nyní všeobecně, byť z určité setrvačnosti trochu nesprávně, říkalo „boxeři“.Výsledek této „krize“ popisuje svým svérázným jazykem Škábova kniha. Ilustrace Vlastimil Rada, doslov Jindřich Marek, fotografická příloha. Nakladatel: Mare-Czech
Sdružení nazvané Lloyd Austriaco (Rakouský Lloyd) bylo založeno v Terstu roku 1833 sedmi místními námořními pojišťovnami podle vzoru pojišťovací společnosti Lloyd‘s. Účelem sdružení bylo stát se centrem podnikání, akcí a poradenských služeb, které by pomáhaly rakouské námořní plavbě a obchodu. Na základě statutu z roku 1836 je založena „Paroplavební společnost Rakouského Lloydu“. Vznikla díky pochopení významu a podpoře námořní plavby a obchodu ze strany rakouské vlády a císaře. Cílem společnosti bylo zřízení pravidelných paroplavebních linek mezi Terstem a velkými přístavy ve východním Středomoří, tedy v Řecku, Turecku, Egyptě a vůbec v Levantě. K čemu je historie této společnosti dobrá současnému českému čtenáři? Inu, snad k vědomí, že je zakotvena do časů „gründerství“ a končí po „časech krásných“, že mnohé parníky Lloydu nesly jména vztahující se k našim zemím (BOHEMIA, MORAVIA, SILESIA, PRAGA, BRUENN, KARLSBAD, PILSNA, MARIENBAD, GABLONZ a PALACKÝ), že v posádkách, hlavně těch strojních, sloužilo mnoho krajanů, že Terst byl také naší českou branou do světa... a dál to už záleží na samotném čtenáři. Vyšlo v roce 2011 v edici Lodě v české minulosti v druhém, upraveném, vydání.
Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace vyšla v řadě "Lodě v české minulosti". Vydalo nakladatelství Mare-Czech v koedici s Spolkem přátel plavby a nakladatelstvím Ares, Praha 2004
Deník českého námořníka Václava Stejskala z cesty korvety S.M.S. AURORA do Indie, Malajsie, Indonésie, Číny a Japonska z let 1886–1888 Václav Stejskal (1851–1934) se v hodnosti lodního komisaře účastnil v letech 1886-1888 plavby Indie, Malajsie, Indonésie, Číny a Japonska na rakousko-uherské korvetě Aurora v doprovodu korunního prince Rudolfa Habsburského. S cest přivezl několik set předmětů, které odkázal Národnímu muzeu. Osobní archiv Stejskala je uložen v archivu NM. Během plavby na korvetě Aurora si psal deník (cca 90 stran rukopisu), který tvoří hlavní osu publikace. Cesta Aurory pokrývá poměrně málo známá 80. léta 19. století mezi daleko více zkoumaným obdobím počátku rakousko-uherské mořeplavby v 60. letech 19. století a 1. světovou válkou.
Již páté příhody českého doktora na moři nás tentokrát zavedou do Severní Ameriky. „Kdyby mi tehdy někdo řekl, za jakých okolností se jednou s Amerikou opravdu setkám, nevěřil bych mu ani slovo. Mé seznámení s ní bylo opravdu zvláštní a mělo tak duchovní rozměry, že na to vše vzpomínám dodnes. Dostal jsem se sem s lodí Kriváň, což byla má nejlepší loď. Připlouváme sem z Jižní Ameriky, dokonce z řeky Amazonky. To je ale jiná kapitola, teď jsme v Severní Americe před mým prvním přístavem Nového světa Houstonem ve státě Texas…“
První svazek ze šestidílného bojového deníku československých letců bojujících ve Velké Británii v letech 1939–1945. Kniha má bohatou fotografickou přílohu, doplněna je barevnými výkresy používané techniky a nechybí ani vzpomínky účastníků. Dílo, po šesti válečných letech rozdělené na šest částí, navazuje na úspěšné publikace Na nebi sladké Francie.
Vznik a vývoj loděnice v Křešicích. Stavba lodí v oblasti Děčína má bohatou tradici. Sledujeme-li Labe v úseku mezi Přerovem a Děčínem, pak napočítáme 14 loděnic, které vznikly vesměs ve druhé polovině 19. století. Z toho jen v Boleticích byly tři loděnice: V té době se loděnice zabývaly stavbou dřevěných nákladních lodí, určených hlavně pro trh v Německu. byly to tzv. cíly a vlečné čluny délky cca 40 m. Berlínští podnikatelé kupovali náklad uhlí, popřípadě ovoce nebo obilí i s lodí. Lodě pak byly prodány malým loďařským podnikům, nebo byly využity jako stavební materiál při výstavbě Berlína. Ročně splouvalo do Německa asi 400 cíl. Z nich pouhá čtvrtina se vracela do Čech. V létech před první světovou válkou poptávka po českých lodích značně poklesla a trhové cíly se přestaly používat. To mělo za následek zánik některých malých loděnic. Naopak labské čluny, které byly určeny výhradně pro plavbu na Labi, zaznamenaly na rozdíl od kanálových člunů a trhových cíl značný vývoj. Jejich velikost se zvětšovala, stavebním materiálem bylo nejen dřevo, ale i železo. Boletický kronikář Emil Hikl zaznamenal: „Loděnice Julia JAHNA byla v roce 1911 zavřena, protože dřevěné lodě nestačily na konkurenci ocelových.“ Ani ostatní loděnice nebyly schopny se stávajícím vybavením přejít na stavbu ocelových lodí a tak postupně zanikly. Každé kulaté výročí je příležitostí k poohlédnutí se na počátky vzniku daného podniku, jeho vývoj a k připomenutí si nejen dosažených úspěchů, ale i chyb, které se v průběhu uplynulých let vyskytly. Loděnici J. Waltera padesáté výročí vzniku prezentovala tablem s fotografiemi svých zaměstnanců a fotografií loděnice. Pracovníci loděnice Křešice ve spolupráci s Okresním muzeem v Děčíně uspořádali v jídelně loděnice ke stotřicátému výročí závodu velmi zdařilou výstavku. Stopadesáté výročí vzniku křešické loděnic autora inspirovalo k napsání tohoto příspěvku. V některých odstavcích zabíhal do podrobností. Je tomu tak např. při popisu práce nýtařů, tedy u profese, která v dnešní době z loděnice prakticky zcela vymizela. Publikací vzdává hold všem pracovníkům, kteří se o vybudování křešické loděnice zasloužili. Dále všem technikům a řemeslníkům za stavbu lodí a technických zařízení, která se v provozu velmi osvědčila a přispěli tak k šíření dobré pověsti této loděnice a to nejen doma, ale i v zahraničí. Publikace vyšla v roce 2006.