Vyprávění autora volně navazující na první a druhý díl jeho vzpomínek Český doktor na moři a Dálná plavba volá. Netradiční cestopis se střídáním námětů jak z praxe lodního lékaře se zvláštnostmi lodní medicíny, tak dobrodružných příhod ze světa. Tentokráte nikoliv v časové návaznosti, ale světem na přeskáčku. Úvahy z cest o tehdy rozděleném světě i o světě dnešním, plným deformací. Staré námořní rituály a tradice, špiónománie v různých částech světa provokovaná fotoaparátem, a krajní pocity které se mohou na člověka uprostřed vln snést. Úsměvné vzpomínky na všední i vzrušující dny života na palubě lodi plavící se pod československou vlajkou s našimi chlapci, bojujícími s mořem, na jehož březích se nenarodili. Publikace vyšla v roce 2007.
Samostatná příloha k publikaci Československá obrněná vozidla 1918 až 1945 s dobovými plánky a náčrty popisovaných vozidel.
V období mezi oběma světovými válkami se Československo stalo jedním z významných výrobců a vývozců obrněných bojových vozidel. Čeští tankoví konstruktéři patřili mezi světovou špičkou. Tanky. které navrhovali, byly moderní a kvalitní, a proto byly exportovány do mnoha zemí. Československá armáda byla dobře vyzbrojena obrněnými vozidly. Po okupaci země Německem v březnu 1939 a vytvoření Protektorátu Cechy a Morava byla veškerá její výzbroj Německem zabavena. Dva z českých tanků, Pz.Kpfw.35(t) a Pz.Kpfw.38(t), bojovaly během druhé světové války nejen v německých Panzer Divizích, ale i v armádách spojenců Německa - Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Pz.Kpfw.38(t) byl vynikající konstrukcí a jedním z nejlepších tanků druhé války. Až do roku 1942 byl vyráběn jako tank, později se jeho podvozek stal základem celé řady stihačů tanků a samohybných děl. V roce 1944 Wehrmacht rozhodl využít jeho podvozek pro všechny budoucí konstrukce lehkých tanků a samohybných děl. Československá obrněná vozidla byla popsána v řadě knih a článků, ale většinou neúplně a někdy i chybně. Tato kniha je první, která podává ucelený, detailní a ověřený popis jejich vývoje, organizace a operačního využití před druhou světovou válkou a během ní. Exportní zakázky, použité zbraně a vývoj různých prototypů jsou také plně zahrnuty. Kniha obsahuje přes osm set fotografií (z toho asi 40% dosud nepublikovaných), barevné panely kamuflážních schemat vozidel a uniforem, odznaků a distinkcí jejich osádek, a třípohledové plánky většiny popisovaných vozidel.
Netradiční medicína v extrémních situacích v praxi lodního lékaře v roli zákopového bojovníka improvizujícího vše ze všech oborů medicíny, navíc zcela osamoceného. Vzpomínky na Československou námořní plavbu a její úsporná opatření vzbuzující dnes úsměv i když tehdy cloumala s lodí. Bližší seznámení se žralokem, průvodcem i stínem života na moři. Příhody z Japonska, Číny, Perského zálivu i z vysokého severu nad polárním pruhem. Vyprávění o novodobých pirátech u Filipín. Téměř mediální zážitky z odlehlých míst v různých koutech světa, kde osud prověřuje člověka právě tak jako na moři. Námořnický život a tradiční rituály na palubách našich lodí. Dlouhé kyvadlo času na moři vyvolávající vzpomínky na bývalé lásky...
„Jsme uprostřed jedné bezesné noci pod vibrujícím stropem lodní kabiny v ozvěně dunění lodního šroubu kdesi pod rovníkem. Námořnické duši sevřené oceánem se honí hlavou nejrůznější vzpomínky a myšlenky. Jsou spojeny s domovem, starými láskami, problémy, kterým se nedá ujet a se zdeformovanými lidskými ideály. Přízračné představy nabývají obludných rozměrů a týkají se jak osobních výjevů ze života tak i příběhů z Bible a s tím spojených filozofických otázek. Celá společnost i mnohá církevní dogmata jsou přitom svléknuta úplně donaha jako při nejpodrobnějším lékařském vyšetření. Při nespavosti z rovníkového vedra se nedivte ničemu. Dle jednoho starověkého rčení jsou na světě tři druhy lidí – živí, mrtví a ti co jsou na moři. O každé z těchto říší chci vyprávět...“ A autor jistě vyprávět umí. Svědčí o tom i sedm úspěšných knižních titulů které má za sebou. Vrátíme-li se k citovanému přísloví, má i za koho vyprávět. Otakar Mlejnek opravdu žil, kdo ho zná, ví, jaký je živel. Může vyprávět i za ty na moři. Vždyť mezi námořníky jako lodní lékař prožil osmadvacet let. A nyní, želbohu, může vyprávět i za ty poslední. Ještě se dočkal vydání této knihy, ještě jí pro Vás stačil podepsat... Na poslední plavbu odplul 3. června 2013. Vyšlo v roce 2013 v řadě Lodě v české minulosti v limitované číslované edici s podpisem autora.
MUDr. Otakar Mlejnek, odborný lékař s chirurgickou specializací, se na lodích Československé námořní plavby plavil s přestávkami skoro třicet let. Za tu dobu obeplul téměř devětkrát celou zeměkouli a měl možnost navštívit řadu světových metropolí a nahlédnout do nejzapadlejších koutů světa. Na každé lodi si vedl podrobné záznamy ve formě „lodních deníků“ z cest. Ty se zúročují i v první z řady knih, nyní v dlouho očekávaném novém vydáním, doplněném rozsáhlou fotografickou přílohou. S autorem se vydáte na jeho první plavbu s lodí Julius Fučík, poslední v naší flotile s parním pohonem. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.
Teorie reinkarnace není z hlediska více než dvou tisíciletí dějin myšlení v Evropě ani nová, ani importovaná. Nová a importovaná je jen v úzkém pohledu posledních pár staletí, kdy začala být zmiňována a šířena některými evropskými a americkými filosofy, antroposofy, teosofy a okultisty a po Druhé světové válce ve větší míře i samotnými Asiaty, Indy, Japonci, Tibeťany, Vietnamci, Thajci a podobně, kteří už tehdy ve větším počtu přicházeli do Ameriky a do Evropy a šířili zde své ideje. Autorka knihy Putování po čtrnácti životech v sobě našla odvahu podělit se s druhými lidmi o své zážitky při procesu terapie minulými životy. Druhý takový pokus na světě, aby sám protagonista procesu své zážitky sepsal a publikoval, pravděpodobně neexistuje. Titul pro velký zájem již ve třetím vydání vyšel v dubnu 2016 v edici „Mezi nebem a zemí“ nakladatelství Mare-Czech.
Publikace vychází v limitované číslované edici s podpisem autora. Kniha si klade za úkol podat stručný popis událostí ojedinělé etapy námořních dějin – spojení Evropy s Novým světem. Pokud jde o lodě jako „aktéry dramatu“, vystupovalo v něm i mnoho nezmíněných lodí, avšak ty, o nichž je v publikaci řeč, představují v jistém smyslu typické mezníky. Novodobým fenoménem je internet, zde může kniha posloužit rovněž jako jakýsi průvodce. V knížce jsou líčeny lidské osudy i osudy lodí známých jmen. Osudy slavné, dramatické, ale také tragické. Též se dočteme o výrobě komponent námořních lodí v plzeňské Škodovce. Toto téma bylo zakomponováno do popisu celé romantické historie mořeplavby s jejími dramaty a slavnými okamžiky nikoliv náhodou, nýbrž záměrně. Škodovka se tak zmíněnou výrobou účastnila celého tohoto unikátního dění. Zveme tedy čtenáře k nostalgickému vyprávění o éře, kdy cesta do Ameriky byla ještě obestřena romantickým exotickým kouzlem, o éru velkolepých zaoceánských lodí, pravých to divů techniky a lidských schopností, pomocí kterých se sen o cestě do Ameriky uskutečňoval. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.
Kniha vychází jako doprovodná publika¬ce stejnojmenné výstavy v Muzeu hlavní¬ho města Prahy. Prostřednictvím starých fotografií, pohlednic a dalších materiálů z veřejných i soukromých sbírek předsta¬ví život Holešovic od 2. poloviny 19. sto¬letí do 80. let století 20. Čtenář se projde se dávno zmizelými ulicemi (například ob¬lastí starých Zátor) a seznámí se s historií holešovického průmyslu, železniční a lodní dopravy, se všedním životem zdejších oby¬vatel i s jejich lidovou zábavou a kultur¬ním životem.
Titul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu „ahoj“, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím. „Mám rád tu řeku“ – tak nazval spisovatel Ota Pavel jednu ze svých půvabných povídek. Není sice zřejmé, zda tou řekou mínil Berounku, Vltavu nad Prahou nebo Lužnici, a také to není důležité. Měl rád všechny, protože na jejich březích byl šťastný. Byl tam klid a mír, kolem líbezné údolí a občas vytáhl z řeky nějakou tu rybu. Totéž by cítil a řekl mnohý Pražan o Vltavě v Praze, i když jistě z jiných důvodů a snad i proto, že se to jaksi tradičně patří. Ptal jsem se jedné staré Pražanky, proč má vlastně Vltavu ráda. A odpověděla stejně – protože na ní, či u ní, byla šťastná. Jako dítě chodila s tatínkem na vltavské nábřeží krmit racky, jako dívka se chodila v létě do Vltavy koupat a v zimě na ni bruslit, jako dospělá jezdila s „partou“ parníkem na výlety a pak ještě řadu let na společenské a taneční plavby, pořádané podnikem, kde byla zaměstnána. Někdo jiný by zase řekl, že byl šťastný, když jezdil se svou dívkou po Vltavě na lodičce z půjčovny, že měl na Vltavě kánoi nebo jiné plavidlo, nebo konečně, už jako starý, že rád vysedával na lavičce na nábřeží, díval se na hemžení lidí na přístavištích parníků a přes Vltavu na Petřín a Hradčany. Takovými a jistě i jinými vzpomínkami a citovými pouty byl leckterý Pražan spjat se svou řekou. Otázkou také je, zda měli Vltavu rádi také ti, kteří z ní žili, pro které byla Vltava „živitelkou“. Ale rád věřím, že vztah plavců na vorech a lodích, pískařů a ledařů, majitelů dřevařských ohrad a štípačů palivového dříví a vůbec všech obyvatel pražského Podskalí a Františku k Vltavě byl citovější, než byl vztah pražských dělníků k továrnám, které jim poskytovaly obživu. A stejně tak i pracovníků četných pražských náplavek, loděnic a přístavů. A chci doufat, že řeku, která je živí, mají rádi také zaměstnanci nynějších četných plavebních podniků. Láskyplný až romantický vztah k Vltavě neměli Pražané samozřejmě ani odjakživa, ani vždy. Kdo by také měl rád jakoukoli vodu, když mu zaplaví sklepy, přízemí a někdy i první patro jeho domu či jeho byt? A to nejen párkrát za život, ale před postavením přehrad na Vltavě velmi často. A navíc, velká voda mnohé připravila o živobytí tím, že odnesla z ohrad naskládané dříví a strhala vory i lodě. Někdy poničila i starobylý kamenný most, kdysi jedinou spojnici pražských měst. Přečetné povodně se zapsaly neblaze do historie Prahy. Kdysi skutečná a opěvovaná láska Pražanů a vůbec Čechů k Vltavě zmizela asi nenávratně v říši národních mýtů a legend. K Vltavě jich pár přijde právě jenom aby krmili labutě, kachny a racky nebo se prošli se psem. Ale těm, kteří milují řeku a pohledy na její břehy, se od srpna 2008 přece jen naskytla možnost prohloubit a rozšířit své zážitky. Je to projížďka dvěma novými přívozy (P 4 a P 5) mezi vltavskými břehy v trvání až dvaceti minut za cenu jízdenky na tramvaj. Dík za tuto možnost městu i provozovateli přívozů! A pro své staré zaměstnance, členy pražského Vltavanu a o plavbu nějak zasloužilé občany pořádá Pražská paroplavební společnost výlet parníkem pod Slapskou přehradu každoročně ke dnům zahájení a ukončení plavební sezony. Také jí patří za to náš dík. Účelem naší knížky není ale naříkat nad tím, co nenávratně odnesly společenské a ekonomické změny a technický pokrok, ale zachytit plavidla a podniky, některá zařízení a konečně i sporty, které vázaly kdysi a váží v současnosti Prahu a Pražany k jejich řece. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.