• Titul: Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je
• Autor: Miroslav Hubert
• ISBN/kód: 978-80-86930-33-6
• Edice/oddělení: M-C - Lodě v české minulosti
• Vazba: brožovaná
• Formát: 195 x 220
• Počet stránek: 180
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2012

Titul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu „ahoj“, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím. „Mám rád tu řeku“ – tak nazval spisovatel Ota Pavel jednu ze svých půvabných povídek. Není sice zřejmé, zda tou řekou mínil Berounku, Vltavu nad Prahou nebo Lužnici, a také to není důležité. Měl rád všechny, protože na jejich březích byl šťastný. Byl tam klid a mír, kolem líbezné údolí a občas vytáhl z řeky nějakou tu rybu. Totéž by cítil a řekl mnohý Pražan o Vltavě v Praze, i když jistě z jiných důvodů a snad i proto, že se to jaksi tradičně patří. Ptal jsem se jedné staré Pražanky, proč má vlastně Vltavu ráda. A odpověděla stejně – protože na ní, či u ní, byla šťastná. Jako dítě chodila s tatínkem na vltavské nábřeží krmit racky, jako dívka se chodila v létě do Vltavy koupat a v zimě na ni bruslit, jako dospělá jezdila s „partou“ parníkem na výlety a pak ještě řadu let na společenské a taneční plavby, pořádané podnikem, kde byla zaměstnána. Někdo jiný by zase řekl, že byl šťastný, když jezdil se svou dívkou po Vltavě na lodičce z půjčovny, že měl na Vltavě kánoi nebo jiné plavidlo, nebo konečně, už jako starý, že rád vysedával na lavičce na nábřeží, díval se na hemžení lidí na přístavištích parníků a přes Vltavu na Petřín a Hradčany. Takovými a jistě i jinými vzpomínkami a citovými pouty byl leckterý Pražan spjat se svou řekou. Otázkou také je, zda měli Vltavu rádi také ti, kteří z ní žili, pro které byla Vltava „živitelkou“. Ale rád věřím, že vztah plavců na vorech a lodích, pískařů a ledařů, majitelů dřevařských ohrad a štípačů palivového dříví a vůbec všech obyvatel pražského Podskalí a Františku k Vltavě byl citovější, než byl vztah pražských dělníků k továrnám, které jim poskytovaly obživu. A stejně tak i pracovníků četných pražských náplavek, loděnic a přístavů. A chci doufat, že řeku, která je živí, mají rádi také zaměstnanci nynějších četných plavebních podniků. Láskyplný až romantický vztah k Vltavě neměli Pražané samozřejmě ani odjakživa, ani vždy. Kdo by také měl rád jakoukoli vodu, když mu zaplaví sklepy, přízemí a někdy i první patro jeho domu či jeho byt? A to nejen párkrát za život, ale před postavením přehrad na Vltavě velmi často. A navíc, velká voda mnohé připravila o živobytí tím, že odnesla z ohrad naskládané dříví a strhala vory i lodě. Někdy poničila i starobylý kamenný most, kdysi jedinou spojnici pražských měst. Přečetné povodně se zapsaly neblaze do historie Prahy. Kdysi skutečná a opěvovaná láska Pražanů a vůbec Čechů k Vltavě zmizela asi nenávratně v říši národních mýtů a legend. K Vltavě jich pár přijde právě jenom aby krmili labutě, kachny a racky nebo se prošli se psem. Ale těm, kteří milují řeku a pohledy na její břehy, se od srpna 2008 přece jen naskytla možnost prohloubit a rozšířit své zážitky. Je to projížďka dvěma novými přívozy (P 4 a P 5) mezi vltavskými břehy v trvání až dvaceti minut za cenu jízdenky na tramvaj. Dík za tuto možnost městu i provozovateli přívozů! A pro své staré zaměstnance, členy pražského Vltavanu a o plavbu nějak zasloužilé občany pořádá Pražská paroplavební společnost výlet parníkem pod Slapskou přehradu každoročně ke dnům zahájení a ukončení plavební sezony. Také jí patří za to náš dík. Účelem naší knížky není ale naříkat nad tím, co nenávratně odnesly společenské a ekonomické změny a technický pokrok, ale zachytit plavidla a podniky, některá zařízení a konečně i sporty, které vázaly kdysi a váží v současnosti Prahu a Pražany k jejich řece. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.

• Titul: Elektrické vozy EMU 89.0
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-36-0
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 248
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Elektrické vozy EMU 89.0 Vladislav Borek Druhý díl volně navazuje na předchozí monografii. Zabývá se důkladně vznikem, konstrukcí, výrobou a provozem této řady , ale i ukončením provozu v barvách ČSD. 1. vydání, vázaná, 248 str., 159 čb. a 181 bar fotografií a 48 výkresů ISBN 80-86116-36-0

• Titul: Strašidla domácí
• Autor: ilustrace Matouš Přikryl, texty Eva a Vladimír Přikrylovi
• ISBN/kód: 978-80-86930-32-9
• Edice/oddělení: M-C - Mimo edice
• Vazba: kroužková
• Formát: 130 x 145
• Počet stránek: 20
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

Knížečka je malým průvodcem pro děti o domácích strašidlech. Na dvaceti stranách najdete celkem devět strašidel – Hračkobral, Noční můra, Čertík, Hasič Emil, Kat, Kuňák, Mucha, Upír, Vodník..

• Titul: Labsko-vltavská plavba XVII
• Autor: kolektiv autorů
• ISBN/kód: 978-80-86930-31-2
• Edice/oddělení: M-C - Labsko-vltavská plavba
• Vazba: V1
• Formát: 150 x 210
• Počet stránek: 64
• Nakladatelství: Mare-Czech, Spolek přátel plavby
• Rok Vydání: 2011

Sborník obsahuje tyto příspěvky: Pavel Balcar, Lubomír Melen – Vlečný nákladní člun 725 t ČPSL/ČSPLO a ČSPO; Luboš Šebrle – Jak se jezdilo samotíží; Pavel Křesťan – Motorové nákladní lodě typu MN 5308 (BM 500); Zdeněk Davídek, Vladimír Špaček – Botely na Vltavě v Praze; Miroslav Hubert – Stará vltavská plavba na obraze C. R. Crolla z roku 1841; Jan Valchář – O voroplavbě posázavské. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2010 a seznam členů v roce 2011. Více o sborníku včetně ukázek najdete na adrese: http://www.mare-czech.cz/naklweb/knihovna/LVP17.pdf. Vyšlo v roce 2011 v řadě Labsko-vltavská plavba.

• Titul: Parní lokomotivy řady 399.0
• Autor: Radko Friml
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-46-
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 224
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 2000

Škodovy závody v Plzni vyrobily v roce 1939 šest dvojčitých tříspřežních lokomotiv (později zvané "Litevky"), které byly vrcholem škodovácké konstrukční dílny. Lokomotivy určené pro Kaunas v Litvě měli pohnutý osud. Nejprve nedošlo k jejich nasazení v Litvě a proto byly odprodány BMB-ČMD, kde byly zeřazeny do záloh. Vzhledem k jejich váze a vysokým nárokům na strojvůdce i topiče byly již v 60. letech odstaveny. 1. vydání, Váz., A4, 224 stran, 198 čb. a 61 barevných fotografií, 85 výkresů a 1 volná příloha ISBN 80-86116-46-4

• Titul: Sebevražedné čluny
• Autor: Ivo Pejčoch
• ISBN/kód: 978-80-86930-30-5
• Edice/oddělení: M-C - Mimo edice
• Vazba: brožovaná
• Formát: 150 x 220
• Počet stránek: 86
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

V letech první světové války se objevila myšlenka, která oprášila starou technologii zápalných či výbušných lodí a člunů, jež byly v minulých století vypouštěny proti kotvištím nepřítele, přehradám blokujícím přístup k přístavům nebo říčním cestám. Konstruktéři v několika zemích si uvědomili, že spalovací motor jim dává možnosti, o jakých si mohli nechat jejich předci jenom zdát. Malý rychlý člun vybavený silnou výbušnou hlavicí dokázal poškodit či dokonce potopit i velkou válečnou loď. Jeho výroba přitom nepotřebovala větší množství stavebních normohodin a nespolykala nijak značné finanční prostředky. Relativně levná a snadno vyrobitelná zbraň však měla jiná úskalí. Vzhledem k nevelkým rozměrům ji bylo nutné skrytě dopravit co nejblíže místa útoku, protože na dlouhé plavby po rozbouřeném moři nebyla konstruována. Zvláště riskantní byla sama akce, k navedení na cíl se používalo několik systémů, většinou však alespoň v první fázi bylo třeba manuální navedení. Pilot musel ve vysoké rychlosti zaměřit cíl a potom své plavidlo opustit, což bylo samo o sobě velice nebezpečné. K tomu se přičítala hrozba střelby z napadené lodi nebo obrany přístavu, rovněž silná exploze mohla pilota ve vodě smrtelně zranit. Přesto se explozivní čluny začaly vyrábět a především v letech druhé světové války získaly proslulost a vzbuzovaly obavy mezi námořníky bránícími válečné základny. To byl ostatně významný sekundární efekt nasazení jak výbušných člunů, tak miniponorek. Protivník totiž musel k obraně před těmito levnými prostředky nasadit zpravidla mnohem větší a nesrovnatelně nákladnější síly. Jen sama existence miniaturních námořních zbraní a možnost jejich náhlého úderu tedy pomáhala odčerpávat lidské i ekonomické zdroje nepřítele, který by jinak mohl strážní lodě, mužstvo i patrolující letouny nasadit jinde. Často lze narazit na názor, že například nasazení německých „jednomužových“ pilotovaných torpéd Neger a Marder skončilo fiaskem, neboť dosáhly jen málo úspěchů a ztráty měly přitom vysoké. To samé se tvrdívá i o výbušných člunech. Pokud ovšem poměříme náklady na jejich výrobu a provoz i počet padlých mužů, s tím, co proti nim museli Spojenci nasadit, vidíme, že se jedná o nesrovnatelná čísla. Lapidárně lze konstatovat, že velké množství vojáků, jež bylo nutné nasadit na obranu před miniaturními námořními zbraněmi, by jinde na frontě dokázalo pobít mnohem větší počet příslušníků německých ozbrojených sil. Právě v tomto taktickém i ekonomickém nepoměru musíme spatřovat největší přínos miniponorek a výbušných člunů, ať je nasadila jakákoliv strana. Pokud odmyslíme různé použité technologie nebo pohonné systémy a způsoby nasazení, lze explozivní čluny v zásadě rozdělit do dvou kategorií. U většiny z nich se předpokládalo, i když někdy spíše v teoretické rovině, že pilot dokáže opustit plavidlo před zasažením cíle a zachrání si život. Japonsko v letech druhé světové války ale vytvořilo námořní obdobu Kamikadze, muže, kteří zahynuli spolu se svým člunem, když jej vedli na cíl až do okamžiku výbuchu. Tak jako vznikla sebevražedná pilotovaná torpéda Kaiten, byly stavěny i hladinové sebedestrukční čluny, u nichž se rovněž s přežitím pilota nepočítalo. Téma zahrnuje i německý typ z první světové války, jako jediný dálkově ovládaný po celou dobu plavby. Vzhledem ke způsobu nasazení však i on do zvoleného tématu patří. Publikace svým názvem Sebevražedné čluny evokuje skutečnost, že v každém případě představovalo nasazení explozivních plavidel vysoké riziko smrti; ztráty mezi jejich piloty byly opravdu enormní. Z tohoto pohledu lze eufemisticky označit každý z nich za sebevražedný. Ať bojovali na jakékoliv straně, byli jejich piloti vybíráni z fyzicky i psychicky nejzdatnějších adeptů a účast na akci vyžadovala ohromné odhodlání. Text je řazen do kapitol o konkrétních státech, v nichž jsou chronologicky popisovány jednotlivé konstrukce i historie jejich bojového nasazení. Pro přehlednost jsou v kapitole o dané zemi zmíněny čluny z první i druhé světové války pohromadě. V publikaci používám výhradně fyzikálních jednotek, které jsou pro práce tohoto druhu obvyklé v evropském prostředí, i když zcela neodpovídají mezinárodní soustavě SI. Místo kilowattů jsou tedy používány tradiční koňské síly (někteří autoři užívají zkrácený termín koně), rychlost se udává v uzlech (jedna námořní míle za hodinu), vzdálenosti v námořních mílích (1852 metrů). Ráži lehčích zbraní ale píši zásadně v milimetrech, i když se v současné době začíná prosazovat i v českém prostředí palcová terminologie. Domnívám se však, že běžnému čtenáři je bližší údaj 11,43 milimetru než 0,45 palce, a to se jedná o vůbec nejznámější americký kalibr, u dalších je orientace ještě horší. Explozivní hladinové prostředky vyvinuté po druhé světové válce již neuvádím, vzhledem k tomu, že zpravidla měly jiný charakter než téma této publikace. O autorovi: PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D. (1962) vystudoval obor historie se zaměřením na nejnovější české dějiny na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor odborného historického měsíčníku HaPM, od roku 2007 je vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Mezi oblasti jeho odborného zájmu patří dějiny obrněné techniky a válečných lodí, problematika české krajní pravice období první republiky a protektorátu, dále témata útěků za železnou oponu, politických perzekucí padesátých let a třetího odboje. Je autorem třiceti knih a více než tří set článků v odborných periodicích. Vedle knih z řad Obrněná technika a Válečné lodě je autorem publikací Němečtí korzáři (Praha 2006), Tanky Praga (Cheb 2007), Hrdinové železné opony (Cheb 2008), Útěky za železnou oponu (Cheb 2009), Armády českých politiků (Cheb 2009) a dalších. Kromě toho je spoluautorem řady výstav s historickou tématikou a pravidelným účastníkem vědeckých konferencí. Vyšlo v roce 2011.

• Titul: Parní lokomotivy řady 475.0, 476.1 a 477.0 ( 1)
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-56-3
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 388
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Vladislav Borek Poznatky z konstrukce a výroby lokomotiv konstrukční řady 475.0 byly využity při přípravě nových řad 476.1 a 477.0, lidově nazývané " Papoušci". Tyto lokomotivy se na rozdíl od své předchůdkyně objevily v provozu až v 50. letech minulého století. Šťastně zvolené technické parametry pomohly k mnohem širšímu využití strojů, než bylo původně plánováno. Jejich využití pro těžké osobní vlaky v okolí velkých aglomerací se během krátké doby změnilo. Postupně byly lokomotivy nasazovány do rychlíkových souprav i nákladních vlaků. Svou spolehlivostí a výkonem si získaly oprávněně uznání již ve své době. První díl monografie je věnován zejména řadě 475.001 a její provozní i dílenské historii. Zajímavé je i porovnání našich velkých tendrových lokomotiv s podobnými řadami v Evropě. Poslední část knihy přináší životopisy lokomotiv 475.101 až 38. Váz., A4, 388 stran, 630 reprodukcí, barevných a černobílých fotografií,

• Titul: Do světa s parníky Rakouského Lloydu
• Autor: Miroslav Hubert
• ISBN/kód: 978-80-86930-29-9
• Edice/oddělení: M-C - Lodě v české minulosti
• Vazba: brožovaná
• Formát: 195 x 220
• Počet stránek: 147
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

Sdružení nazvané Lloyd Austriaco (Rakouský Lloyd) bylo založeno v Terstu roku 1833 sedmi místními námořními pojišťovnami podle vzoru pojišťovací společnosti Lloyd‘s. Účelem sdružení bylo stát se centrem podnikání, akcí a poradenských služeb, které by pomáhaly rakouské námořní plavbě a obchodu. Na základě statutu z roku 1836 je založena „Paroplavební společnost Rakouského Lloydu“. Vznikla díky pochopení významu a podpoře námořní plavby a obchodu ze strany rakouské vlády a císaře. Cílem společnosti bylo zřízení pravidelných paroplavebních linek mezi Terstem a velkými přístavy ve východním Středomoří, tedy v Řecku, Turecku, Egyptě a vůbec v Levantě. K čemu je historie této společnosti dobrá současnému českému čtenáři? Inu, snad k vědomí, že je zakotvena do časů „gründerství“ a končí po „časech krásných“, že mnohé parníky Lloydu nesly jména vztahující se k našim zemím (BOHEMIA, MORAVIA, SILESIA, PRAGA, BRUENN, KARLSBAD, PILSNA, MARIENBAD, GABLONZ a PALACKÝ), že v posádkách, hlavně těch strojních, sloužilo mnoho krajanů, že Terst byl také naší českou branou do světa... a dál to už záleží na samotném čtenáři. Vyšlo v roce 2011 v edici Lodě v české minulosti v druhém, upraveném, vydání.

• Titul: Parní lokomotivy řady 475.0, 476.1 a 477.0 ( 2)
• Autor: Borek Vladislav
• ISBN/kód: ISBN 80-86116-57-0
• Edice/oddělení: nakladatelství Corona
• Vazba: pevná
• Formát: A4
• Počet stránek: 416
• Nakladatelství: Corona
• Rok Vydání: 0

Druhý díl monografie seznamuje čtenáře s životopisy lokomotiv řady 477.039 až 60. Téměř celá druhá polovina knihy je věnována " papouškům" v jednotlivých služebnách. Závěrečné statě obsahují zajímavou reportáž z reálného provozu mezi Nymburkem a Rumburkem a zmínky o železničním opravárenství, nehodách, ale i zachovalých strojích a malých modelech. Váz., A4, 416 stran, 620 reprodukcí, barevných a černobílých fotografií

• Titul: Bitva v Otrantské úžině
• Autor: Jiří Novák, Andrej Žiarovský, Stanislav Šupík
• ISBN/kód: 978-80-86930-28-2
• Edice/oddělení: M-C - Lodě v české minulosti
• Vazba: brožovaná
• Formát: 195 x 220
• Počet stránek: 182
• Nakladatelství: Mare-Czech
• Rok Vydání: 2011

Tato publikace měla být podle původního úmyslu autorů pouze důkladným a co možná nejpřesnějším popisem jedné (i když největší) námořní bitvy, k níž došlo za první světové války na Jadranu. Během dlouhých desetiletí se totiž popis průběhu zmíněného střetnutí, které se odehrálo v Otrantském průlivu 15. května 1917, v podání různých historiků pozoruhodně měnil. Z drobných omylů a nepřesností se stálým opakováním stávala „historická pravda“, k níž si občas někdo cosi přidal, jiný pro změnu zapomněl uvést důležité informace a další prostě bez prověřování opsal či mizerně obkreslil, co mu přišlo pod ruku. Neradostný výsledek takových postupů je možno nejsnáze rozpoznat na při různých příležitostech uveřejňovaných orientačních mapkách, kde se dokázaly záhadně ztratit, nebo plout odjinud a jinam celé skupiny lodí. Nezbývalo proto než se vrátit k nejstarším pramenům, hlášením velitelů, lodním deníkům i dalším písemnostem a pečlivě srovnávat jednotlivé údaje. Autoři pevně doufají, že se jim podařilo dostat se tak blízko tehdejší skutečnosti, jak to dnes ještě jde. Jenomže… Pokud má kniha mimo odborníků na danou problematiku oslovit také početnější čtenářskou obec, je nutno zasadit celé líčení do širších souvislostí. Nezbývalo proto než „začít od Adama“ a ke slavné bitvě se postupně propracovat. Tak se stalo, že ústřední událost nakonec zabírá méně prostoru než všechno, co je potřebné k dokreslení situace. Ze zamýšlené útlé brožury se trochu nechtěně stala opravdová kniha, ve které čtenář nalezne přehled hlavních válečných událostí na tomto bojišti i spoustu méně známých informací, k nimž se není vždycky snadné dostat. Podobně je tomu s velkým množstvím fotografií, mezi kterými se najde řada dosud nikdy nepublikovaných snímků, nově zpracovanými mapkami a nákresy válečných plavidel i námořních letounů. Při líčení bojů jsou pochopitelně vždy zdůrazňovány epizody, jichž se zúčastnily právě ty rakousko-uherské válečné lodě, které sehrály hlavní roli v popisované bitvě.